Jediné německé knihy, které jsem četla, jsou knihy pro děti, co mi obstaral Behsad, protože takhle se člověk naučí jazyk. Řekl mu to nějaký Nigeriánec v jazykovém kurzu. A on mluví dobře německy? zeptala jsem se a Behsad opáčil: On moc nemluví. Dopoledne, když Laleh byla ve škole a Morad ve školce, když v televizi opakovali pořady, které mě nudily už večer předtím, jsem si ty knížky prohlížela. Knihy, ve kterých byla zvířecí mláďata, která jsou jako lidé, a knihy o lidských mláďatech, co si hrají na detektiva.
Erich Kästner, vysvětlil Behsad, velký bojovník proti nacismu, a já si dle jeho intonace všimla, že on sám neumí nic víc než tuhle jednu větu. V té knize kromě toho ale nejde o nacisty, jde o malé děti, co neustále vykřikují jméno toho chlapečka. Tu knihu jsem si celou přečetla, probojovala jsem se tím šroubovaným jazykem až na konec a byla nucena zjistit, že ten pocit hladké obálky knihy v ruce a při listování knihou ztratil své kouzlo německého jazyka.
Počkej, říká Ulla, donesu ti ten článek, a vstane, já taky okamžitě vstanu, abych odnesla talíře se zbytky ovoce dovnitř. Ulla jde dovnitř, aniž by něco odnášela. Pochoduje přede mnou v gumácích, v nichž vejde dovnitř, přestože louka byla mokrá, přestože za sebou zanechává stopy. Položím talíře na linku, neodvážím se je začít umývat. Ráda bych vzala žlutý hadřík a utřela dřez do sucha, drobky z tenkého, dlouhého chleba, který předtím krájela, bych nabrala do ruky a vyhodila do koše. Ulla mi do ruky vtiskne…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
