Němci od nás očekávají humor

Součástí aktuálního dvojčísla Respektu, které je nyní na stáncích, je i tradiční letní literární příloha. Ve spolupráci s pražským Goethe-Institutem jsme pro vás do ní exkluzivně vybrali deset spisovatelů a spisovatelek z Německa a Rakouska, kteří se ve svých domovinách těší nadšené pozornosti kritiků i čtenářstva, leč jejich texty nebyly v drtivé většině dosud přeložené do češtiny.  Součástí přílohy je i rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Rudišem, který je (nejen) literárně rozkročen mezi Českem a Německem. Následující ukázka z interview je pozvánkou ke koupi Respektu s literární přílohou, která může posloužit jako letní čtení. Fotografický doprovod k ní navíc poskytl slavný německý autor Ulrich Wüst:

V Berlíně jste zakotvil před šestnácti lety.  Jak se uživí český spisovatel v Německu?

Tak nějak to jde, někdy hůř, jindy líp. Já jsem se vlastně díky tomu, že ovládám němčinu, stal tak trochu i německým autorem. Všechny knihy, které jsem vydal česky, mi vyšly v německém překladu a ožívají i v jiných formách, třeba jako divadelní nebo rozhlasové hry. Ale jen psaním knih bych se neuživil. Píšu do novin, podílím se na filmových a televizních scénářích – na podzim se začne v Praze natáčet kriminálka pro televizi ARD s hodně svérázným česko-německým vyšetřovatelem, který víc než svou práci miluje divadlo a vyšetřování taky inscenuje jako divadelní kusy. Taky po Německu absolvuju hodně literárních čtení. Mám kliku, že umím jazyk, jinak by nic z toho nebylo možné. Němčině jsem zvláštně propadl už na gymplu a tenkrát mě samozřejmě nenapadlo, že jednou v ní budu i pracovat.

Tahle dvojjazyčnost by vlastně pro nás Čechy měla být přirozená.

Určitě, a taky dlouho byla. Že jsme o tohle přišli, je jedna z největších kulturních ztrát minulého století. Mě vždycky fascinovala česko-německá minulost, to klopýtání, hádky a fackovačky a objímání. A zajímá mě i naše přítomnost, to, jak se s tím vším vyrovnáváme. Sudety a Německo jsem už od dospívání prozkoumával, tenkrát tedy jen východní Německo, třeba Sasko. Když umíte německy, je to výhoda: porozumíte víc tomu, co se odehrálo v Sudetech, můžete si přečíst Kafku v originále, pochopíte, že historie jde „přes hranice“. Rozumíte tomu, co se v Rakousku nebo Německu děje, vnímáte naši zemi jako součást většího celku. A taky mi připadá fascinující, že když umíte německy, tak umíte tak nějak líp i česky.

Jak to myslíte?

Němčina je v češtině jasně přítomná a obtisknutá. Nemyslím jen všechny ty germanismy, ale i tím, jak je vystavěná, jak pracujeme s příponami a předložkami, nebo všechna ta přísloví a přirovnání, to vše je odvozené z němčiny. Každý Čech, i když tvrdí, že neumí německy, německy trochu umí a zná minimálně sto německých slov. To je velká výhoda. Všichni vědí, co je to Bier, klein, groß, guten Tag, auf Wiedersehen, danke, bitte, kaufen, Hände hoch – ruce vzhůru… To poslední je samozřejmě takový nablblý český vtip. Ale naučíte se ho v první třídě na základce v Lomnici o přestávce.

Kolik autorských čtení v průměru absolvujete?

Záleží na konkrétním titulu. Národní třída, moje zatím poslední kniha, měla v Německu celkem velký ohlas, takže kolem čtyřiceti. V Německu jde také o propracovanou formu podpory literatury a autorů.

Co při čteních zažíváte, objevujete?

Číst živě mě zajímá. A pak také propojování literatury, přednesu a živé hudby, jak to třeba právě teď zkoušíme s Kafka Band a texty Franze Kafky v divadle v Brémách. Dá se Kafka zpívat? Samozřejmě. Jen musíte přijít na to, jak. Literaturu vnímám hodně muzikálně, písmena jsou tóny, slova jsou akordy, věty mají vždy melodii a kniha rytmus. V Brémách v divadle v adaptaci Národní třídy kus textu herci zpívají – a přesně tak jsem to vlastně chtěl vždycky slyšet, jako takovou temnou sídlištní operu. A co při čteních zažívám? Samozřejmě spoustu historek a setkání, často přijdou lidé, kteří mají nějaký vztah k Česku, třeba právě historicky, že babička nebo rodiče byli ze Sudet. Taky mi to umožňuje hodně poznat Německo, Rakousko a Švýcarsko.

Co jste zjistil?

Hlavně u Německa si člověk uvědomí, jak my Češi někdy tuhle zemi vnímáme jako takovou jednolitou masu, kde se mluví jedním jazykem, ale to není pravda. I ta němčina je mnohdy hodně odlišná. Německo je velmi různorodé a historicky zvláštně pospojované. Vystoupíte z vlaku v krásném středověkém městě Tangermünde na Labi a najednou zjistíte, že se nacházíte uprostřed Německa v oblasti Stará marka, které má historickou spojitost s Čechami. Jste sto kilometrů od Berlína a narazíte na sochu Karla IV. To si pak uvědomíte, jak byla Evropa ve středověku vlastně hrozně „malá“ – a že ten izolacionismus přítomný v české politice je směšná věc. Čechy a Morava nikdy nebyly uzavřenou zemí, naopak z otevřenosti profitovaly. Ta uzavřenost, ten strach, to se stalo až po roce 1948 a pořád z toho v nás něco přetrvává.

Řeknou vám čtení něco o německém kulturním a literárním vkusu?

Spíš si uvědomím, jak stejní jsme, my Češi, Bavoráci, Sasové, Prusové, Rakušané; jak se někdy snažíme odlišit a jak je to trochu legrační. S tím vkusem to je těžké. Dost často se u nás říká, že Němci nemají vkus. To je ale strašná kravina – v tom se ozývá ta prastará vesnice, která nerozumí sousední vesnici a chce se nad ni povýšit. A tak řekne, my máme vkus, my jsme chytří, my víme, co je dobré. A vy jste pitomci a burani a chlapi si na zábavě pak dají do huby.

A daří se vám tedy do toho „německého vkusu“ strefovat?

Já se snažím psát tak, jak to umím nebo neumím, prostě stylem, kterým píšu – moc nad tím nespekuluju. Ale určitě jsou tam očekávání, možná spojená s tím, že diváci na čteních vědí, že jsem z Česka. My Češi totiž máme velkou kliku. Nevím, čím jsme si to zasloužili, myslím, že vůbec ničím, že to je jen náhoda, ale Němci nás mají hodně rádi. Neznám žádný zlý vtip o Češích. Spojují si s námi příjemné věci, třeba humor, pohostinnost nebo pivo. Znají Prahu. To možná zní strašně jako klišé, ale tak to je. A myslím, že to vždycky Němci očekávají i na čteních, něco vtipného, humorného, tragikomického, ironického… Podle mého, kdyby kniha českého autora neměla humor, tak si Němci budou myslet, že je něco špatně.

Takže němečtí autoři nemají humor?

No to je další věc. Proč si tolik Čechů myslí, že Němci nemají humor? Samozřejmě že mají, všichni na světě mají humor. Ale je to v každé části Německa jiné. A je spousta vtipných německých autorů, můj oblíbenec je třeba Thomas Brussig, který napsal možná nejlepší román o pádu berlínské zdi Hrdinové jako my, o pošahaném, sebou a sexem posedlém mladém estébákovi, který tu zeď zboří svým zbytnělým penisem. Výborná groteska.