Pršelo, no vlastně mrholilo, ale i tak to nebylo počasí, které si člověk představí při slově poušť. Seděl jsem v taxíku a mířil do Abyaneh, jedné z nejstarších vesniček v Íránu. „Tohle radši schovej,“ ukázala na můj nikon kamarádka Zahra a cedule s přeškrtnutým fotoaparátem rozeseté podél cesty jí daly za pravdu. Hlavně protileteckých baterií sídlící hned nad silnicí dodaly zákazu zase na váze.
Jaderné zařízení Natanz, symbol íránského zla, nepoddajnosti i potenciálního nebezpečí, kde Íránci (minimálně podle izraelského premiéra Benjamina Netanjahua) vyrábějí své jaderné zbraně. Nejde o tajnou základnu, dovedou vás k ní cedule u cesty, stejně jako zaměstnance parkující u vchodu. Projíždíme kolem, lidé jdou do práce, žádná záhada, žádné tajemství. Tady na Blízkém východě vypadají věci jinak, než se zdají z pohodlí domovského gauče.
Během dnešní snídaně na jednom z dvoutisícových vrcholů (i v Íránu existují milovníci lezení) se řeč stočila na demokratizaci země, práva žen, svobodu slova a další věci pro nás tak důležité. Írán je pro turisty země přívětivá. I díky rozsáhlé síti tajné policie tu prakticky neexistuje drobná kriminalita, ale pro místní je to život v režimu, který jim ubírá mnohé svobody. „My tam (k demokracii západního stylu – pozn. aut.) dojdeme, ale musíme jít naším krokem,“ vysvětlil mi jednou větou situaci kamarád Mostafa, profesí učitel angličtiny.
Mnoho „zápaďáků“ vidí Írán optikou filmu Argo Bena Afflecka. Persie se však mění, sice pomalu, ale ke změnám dochází. Chce to čas, aby reformy přijaly všechny části společnosti. O občanskou válku tu nikdo nestojí. Írán je země rozlehlá a diverzita mezi jednotlivými kraji je obrovská. Liberální Teherán je úplně jiný svět než nábožensky fundamentální Kom, k tomu připojme vesnice, odlehlé horské oblasti, západ obývaný minoritami nebo východ, do kterého občas pronikají problémy sousedního Pákistánu.
Natanz se ztrácí v dálce a Zahra mě škádlí. Moje přítomnost jí, stejně jako mnoha jiným, rozhodně nevadí. „Vítejte v Íránu. Potřebujete pomoct?“ zeptala se mě slečna v Teheránu dva dny před cestou pouští. Představila se jako Emma a šátek jí spadl skoro až na ramena. Neřešila to, ani nikdo kolem. Vzala mne za podpaždí a dovedla k palácům Golestánu. Společná fotka, úsměv na rozloučenou a byla pryč.
Jak auto klopýtá, Zahřin šátek padá, to se nelíbí taxikáři. Ostatně nás podezřívavě pozoruje celou cestu. Každý tu tolerantní není. „Co tady děláte?“ zeptal se mě před časem v mešitě Hazrat-e Masumeh v Komu vysoký Íránec. Požádal mě, abych ho doprovodil do kanceláře jeho šéfa. Krátká debata, povolili mi fotit, ale jen v doprovodu habánského ochránce. Co kdybych něco provedl? I tak jsem měl jen několik minut na to kochat se krásou svatyně a všímat si, jak místním dívkám a ženám již nestačí šátek, ale oblékají čádor (převážně černý, ale najdou se i odvážně barevné) zahalující celou postavu.
Írán je obrovská země plná rozdílných lidí. K jejímu poznání nestačí den, měsíc ba ani rok. Stejně tak tady změny nenastanou z týdne na týden. Írán se ale mění a jde kupředu. Největší nebezpečí hrozící turistovi je to, že ho místní umoří svojí pohostinností a laskavostí.
Dojeli jsme do „rudé“ vesnice Abyaneh. Já se jdu vzdělávat a fotit, moji íránští kamarádi si zase jdou piknikovat. Tak to tu prostě chodí.
Jiří Kalát, publicista a cestovatel
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
