My, Stalinovi pohůnci

Existují pochyby, zda Jan Masaryk tato slova takto skutečně vyřkl. A je naopak docela jasné, proč se tyto věty usídlily pevně v národní mytologii. V koncentrované zkratce by totiž mohly vyjadřovat, co se v červenci 1947 stalo. „Jel jsem do Moskvy jako ministr suverénního státu. Vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek,“ prohlásil Masaryk o cestě do Sovětského svazu, kde společně s předsedou vlády Klementem Gottwaldem a ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou na Stalinovo důrazně vyslovené přání o sto osmdesát stupňů obrátili dosavadní postoj československé vlády v nejdůležitější otázce té doby. Postoj, který předtím zastávali prakticky od okamžiku, kdy americký ministr zahraničí George C. Marshall představil začátkem června 1947 na Harvardově univerzitě plán americké pomoci válkou zničené Evropě. Tento týden od tohoto okamžiku uplyne přesně sedmdesát let.

Příběh tohoto „druhého Mnichova“, jak situaci popsaly některé evropské noviny, je ovšem podstatně komplikovanější. Podrobnější pohled na sled událostí a atmosféru v zemi potvrzuje známou pravdu – že „Stalinovými pohůnky“ se českoslovenští politici, a to nejen ti komunističtí, stali de facto dávno před červencovým diktátem. A podíl na tom měl nakonec i Jan Masaryk. Lehkost, s jakou se vzdali účasti na plánu, který jinak nejen oni považovali za zcela nezbytný pro prosperitu země, jasně předznamenala – a připravila půdu – pro únorový…