Českou prezidentkou se asi nikdy nestanu, neboť nemám české občanství. Po mnohaletém životě v této zemi jsem si jej chtěla pořídit, ale Rakousko bohužel dvojí občanství nedovoluje. Tak zůstávám Rakušankou v Česku. „Můžete při tom myslet i na Rakousko,“ řekl redaktor Respektu, který mě oslovil s prosbou, abych něco na toto téma napsala. Ano, to můžu. Ale vlastně chci myslet i na Česko, nebo lépe řečeno: chci myslet na obě své vlasti – Rakousko i Česko.
A tím se dostávám k tématu. Hlava státu je vlastně něco jako nejvyšší vlastenec, reprezentuje a hájí zájmy své země. Ale co znamená vlastenectví v dnešní době? Může člověk být vlastenec, aniž by byl nacionalista?
Loňský maraton rakouských prezidentských voleb vyhrál Alexander Van der Bellen i díky tomu, že monopol na výklad pojmu vlastenectví nepřenechal nacionalistům. Rakouští Svobodní z tohoto monopolu dlouho těžili – jejich výklad byl jediný platný. Byl to tradiční výklad na základě národního státu, vymezující se proti jiným státům. Van der Bellen se inspiroval úvahou Václava Havla, v jehož pojetí není vlast uzavřený, ale „otevírající“ pojem. To, „co důvěrně známe, co nás obklopuje, co přímo zažíváme a zakoušíme, jako by bylo jen ploškou krystalu, která zrcadlí celý vesmír“. Takto pochopená vlast je určité „zpřítomnění“ světa. Nevyděluje nás z univerza, ale naopak nás s univerzem spojuje.
Můj most k vesmíru jsou dvě vlasti – Rakousko i Česko. Navzájem se nevylučují, ale doplňují. Kdo má rád svou vlast, může mít rád…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
