Každý druhý v exekuci

Když přijdete o dům, který jste postavili vlastníma rukama, je to hrozné. Znám několik takových lidí, vyprávějí mi o tom, prožívám to s nimi,“ říká majitelka cukrárny U Otesánka ve Starém Městě Romana Holbová. Fakt, že podle nedávno zveřejněných dat zápasí ve Starém Městě aktuálně s exekucí každý druhý člověk, ji ale přece jen překvapil. Za pultem domu s oprýskanou omítkou a obřím plechovým kopcem zmrzliny nade dveřmi už sice dramatických příběhů vyslechla spoustu, ale že se v její rodné obci vede exekuce proti sedmi stovkám lidí z celkem 1400 obyvatel nad 15 let, to i Holbové vyráží dech.

Šedesátník na prahu cukrárny oklepává sníh z bot. Nenadálý dubnový rozmar počasí zavalil městečko pod Kralickým Sněžníkem půlmetrem sněhu, dojíždět odtud do práce není žádný med. A příležitostí doma mnoho není. Čtyři z pěti obyvatel kdysi převážně německého města vychodili jen základní školu, bez práce je tu každý pátý. Šedesátník v džínové košili, který si právě objednává kávu a panáka rumu, práci má, dělá údržbáře na jedné ze zdejších horských chat. Přesto je právě on jedním z těch, o nichž majitelka cukrárny mluvila: nedávno přišel kvůli dluhům o dům, který kdysi postavil.

To se vám bydlí v našem

„Na rovinu, zvykl jsem si na peníze,“ vypráví muž pod podmínkou, že nebude zveřejněno jeho jméno. „Když jsem je neměl, začal jsem si půjčovat.“ Do Starého Města kdysi přišel ze Šumperku za prací, dělal vedoucího dílen ve státním statku. Začátkem devadesátých let se ze starého domu přestěhoval do novostavby, komfortního rodinného domu s velkou zahradou, který s pomocí rodiny postavil. Když statek krachoval, postavil se na vlastní nohy, otevřel si autoškolu.

Jenže pak přišla krize, lidé neměli na řidičský průkaz peníze a majitel autoškoly začal splín léčit alkoholem. Kvůli pití přišel o licenci, znovu ji získal a znovu ztratil. Plat manželky učitelky nestačil a muž, aby udržel dosavadní životní standard rodiny, si začal půjčovat. Nejdřív od Citibank, když neměl na splátky, vyrážel klín klínem – přibral půjčky od nebankovních společností. Pořád si myslel, že to nějak dopadne, že dluhy, sice po datu splatnosti, ale přece, zvládne splácet. Až před třemi lety přišla obávaná rána – oznámení, že kvůli jednomu z dluhů, částce něco přes 47 tisíc korun, bude dražba jeho domu. Navíc za cenu hluboko pod jeho reálnou hodnotou. Stejné domy se v oblasti prodávají pětkrát dráž, znalecký odhad pro dražbu zněl na 300 tisíc korun, dražit se mělo začít už na 200 tisících.

Muž měl tehdy velké štěstí, zasáhl totiž jeho syn. Jen pár hodin před exekuční dražbou stihl dát k soudu návrh na insolvenci čili osobní bankrot. Ten bývá k dlužníkovi milosrdnější než exekuce, když ho soud schválí, pět let musí žít z minima peněz, platit, co dokáže, ale pak je „čistý“, zbytek dluhů se mu odpustí. Stejně to dopadlo i s mužem z cukrárny: dražba se nekonala a insolvenční správce sice nakonec dům přece jen prodal, ale za spravedlivější cenu, zhruba 1,4 milionu korun.