Dopis z Biškeku

V Kyrgyzstánu je krize. Sborově to tvrdí místní, přestože cizinci je na první pohled zřejmé, že minimálně hlavní město Biškek v posledních letech prosperuje a vzkvétá. Před deseti lety, kdy jsem v této milionové metropoli (tehdy připomínající spíše velkou vesnici) pobývala poprvé, mě překvapila směs jednopodlažních starých domků, sovětské architektury v podobě oprýskaných paneláků a pak staveb, které by se daly označit nálepkou moderní. A také zdánlivě prostý, ve skutečnosti však zákeřný systém rovnoběžných ulic, v nichž jsem se nesčetněkrát ztratila. Ty byly po rozpadu Sovětského svazu sice přejmenovány a „pokyrgyzštěny“, dodnes však některým z nich místní neřeknou jinak než po starém: Sovětskaja, Moskovskaja, Leninka…

Nezměnilo se místy sporé, často nefungující pouliční osvětlení, tu i tam díra v silnici či chodníku – kvůli chybějícímu asfaltu nebo poklopu od kanálu. Změnil se však počet obchodních center a restaurací. Před deseti lety tu byl jeden třípatrový obchoďák, socrealistický CUM, a několik potravinových obchodů sítě Narodnyj. Dnes je jich víc než prstů na obou rukou a samoobsluha Narodnyj stojí téměř na každém rohu.

Vybavuji si klasickou situaci z kafeški (kavárny, restaurace a jídelny v jednom). Na prosbu „odin kofe so slívkami, požalujsta“ – čili „jednu kávu s mlékem, prosím“ – jsem obyčejně dostala hrníček rozpuštěného pytlíku „tři v jednom“. Pro jistotu…