Vstávám později, než jsem chtěla. Dnes se na sebe ale nezlobím, je totiž důležité být odpočatá – odpoledne mě čeká soutěž, na kterou jsem se připravovala poslední čtyři měsíce. Do Concerto Competition se mohou hlásit všichni studenti univerzity, kteří na něco hrají, a vítěze čeká koncert s univerzitním symfoňákem. Snažím se zahnat nervozitu prací a procházím svůj včera vytištěný CATAM. Computer-Aided Teaching of All Mathematics. Prostě programování. Dřív tam místo All bývalo Applied, protože my čistí matematici se přece nebudeme snižovat k žádným počítačům, ale jak šel čas, bylo stále jasnější, že programování se hodí i nám. Současná dávka CATAM, jež má zítra uzávěrku, obsahuje dva projekty. Jeden se týká numerických řešení diferenciálních rovnic (když neumíte vyřešit rovnici pořádně, zkoušíte to přibližně) a druhý hledání extrémů funkce.
Cestou z oběda narazím na Stephena, který dělá matiku o rok výš a teď ho vzali na Royal Academy of Music. Lehce mě překvapilo, když jsem ho taky našla v rozpisu dnešní soutěže.
„Kdy to máš?“ ptá se.
„Ve tři,“ odpovídám neochotně.
Pod šaty si beru moirové triko. V Anglii si na vytopené místnosti nepotrpí a teď si nemůžu dovolit, aby mi vychladly i tak vždy studené ruce. Skládám klarinet a zkouším, který plátek se mnou půjde před porotu. Protože chci ještě vyvětrat, schovávám pouzdro s nástrojem pod peřinu, snad taky aby nevychladl. Ještě že mě u toho nikdo nevidí. Je skoro 14.30. Beru si kabát a přelétnu seznam, jestli jsem na nic nezapomněla. Zamykám pokoj, když si uvědomím, že mi přece něco schází. Znovu odmykám a beru klarinet zpod peřiny. Vyjdu z domu a procházím místy, kam asi dopadl Alex, když 27. 12. skočil z balkonu. Proč, to se můžeme jen dohadovat. Chodím tu každý den a stejně na to vždy znova pomyslím.
Dávám klarinet do košíku před řídítky a sedám na kolo. Ve West Road se bavím s klukem, co zrovna dohrál. Doprovázel ho Edward, který bude hrát i se mnou. Chtěla jsem Richarda Gowerse, syna věhlasného matematika Tima Gowerse, ale nejsme na FB přátelé a mou zprávu tak asi ani nečetl. Jsem blbá, měla jsem napsat e-mail.
Přicházím před sál a dávám Edovi tempo, které bych si přála, ale bojím se, že si ho přebral trochu rychleji. Už jsme vevnitř, poprvé v životě hraní zpaměti, u kterého o něco jde. Předehra… A je to rychle. Snažím se srazit tempo, ale výsledek je, že jsme s klavírem od sebe. Rychlé technické části zahraju, ale žádný lichotivý přívlastek se k nim nehodí. Tónově bezva, ovšem koho to zajímá, když vaše chromatika připomíná pád kostlivce ze schodů.
Vracím se z West Road a jdu do kavárny Fitzbillies, kde začnu tvořit dopis pro svůj mailing list Cam-odběr. V naší rodině je zvykem, že kdo odjede na delší dobu z ČR, píše domů obsáhlá vyprávění. Když jsem začala studovat v Anglii, přibyli k příjemcům kamarádi, kteří měli o zdlouhavé texty také zájem. Ale tohle je poslední takový e-mail, který pošlu, od příště už vše bude na Arancin-blok.cz. Za chvíli musím z Fitzbillies pryč. Maloměstský provoz, v němž nejodvázanější kavárny zavřou v šest, mě ubíjí.
I když jsem ze soutěže téměř jistě venku, nemám špatnou náladu. Mám to prostě za sebou, většina ostatních soutěžících jsou skoro profesionálové, takže není hanba vypadnout, a to poctivé cvičení se neztratí. Kdy bych si byla pomyslela, že bych se mohla dostat na HAMU – a teď když jsem hrála o Vánocích v Praze, říkali starší a zkušenější, že klidně. Mám sice pocit, že když člověk dře, mělo by to dobře dopadnout, ale to jsou jen špatné návyky z dětství plného zavádějících pohádek. Až já budu mít děti, před spaním nebude než Jak chudák do ještě větší nouze přišel.
ARANKA HRUŠKOVÁ,
studentka matematiky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
