Brněnští politici nabídnou lidem bez domova byty

V Brně se chystá věc, která zatím nemá v Česku obdoby. Zdejší komunální politici chtějí dostat lidi z ubytoven, azylových domů i z ulice zpátky do bytů, roztroušených po městě napříč „normální“ populací. Začít hodlají už na jaře: vylosují 50 rodin, nabídnou jim byty a na jejich příbězích se chystají mapovat, jak česká verze mezinárodního projektu Housing first (Bydlení především) funguje. Los možná přinese štěstí také někomu z místa, které má v Brně pověst absolutní konečné – z ubytovny Pohoda.

Takhle to nechceme

„Pohoda, nejlevnější ubytovna v centru Brna,“ hlásá nápis na dvoupatrové oranžové krychli. Je na kraji uličky s ponurým názvem Vlhká, která končí hromadami odpadků pod železničním náspem. V malé vstupní místnosti s vrátnicí posedávají dvě starší ženy a muž, který má na první pohled dost upito – přišli si sem zakouřit a popovídat. Občas kolem proběhne několik dětí.

Z potemnělé chodby za vrátnicí se náhle ozve rána. Jeden z ubytovaných právě hodil o zem televizí, teď ji zvedá co nejvýš a znovu jí mrští o zem. Posedávajícími lidmi to ani nehne. „Asi ho naštvali,“ utrousí nedbale Rosalie Lakatošová, jedna z pokuřujících žen. „Má nervy.“ Zdá se, že „nervy“ tady čas od času mívá každý ze zhruba stovky obyvatel. Není se čemu divit, všechno je omšelé, polámané, jen zeď proti vrátnici zdobí modře svítící hadice. Dala ji sem manželka majitele před Vánoci a od té doby na ni padá prach. Rodiny jsou napěchované v jedné malé místnosti, všude je vlhko, zima, teplá voda vystačí na pár nejrychlejších. Za to platí zdejší obyvatelé nájem, který by stačil na průměrný byt. Potíž je v tom, že lidem s jejich vizáží a pohnutým příběhem ho obvykle nikdo nepronajme.

Kolem vrátnice se šourá hubená světlovlasá padesátnice. Právě jí přivezli v několika krabicích speciální výživu, kterou si sondou vpravuje do žaludku. „Jak jsem se tu octla? Přítel umřel na rakovinu,“ říká paní Helena. „Já ji mám taky. Přišla jsem o práci, neměla jsem na nájem…“ Ke krabicím, které jí platí zdravotní pojišťovna, se odkudsi sbíhá několik romských mladíků, odnášejí je paní Heleně na pokoj, dostanou za to pár drobných „na pivo“.

„Pojďte si povídat radši v klidu, k nám,“ zve Magdaléna Horváthová. Romská žena obývá s manželem a osmi dětmi (nejstaršímu je 16 let a nejmladšímu 16 měsíců) místnost o velikosti zhruba 4 x 5 metrů. Kromě stolu uprostřed a vetché skříňky, kde se vedle nádobí povaluje panenka bez nohy, už jsou tu jen gauče a postele. „Já spím na zemi,“ volá jeden ze synů. „Já taky,“ přidává se další a ukazuje na hromadu spacáků v koutě gauče. Za tuhle místnost, se společnou kuchyní a koupelnou, platí rodina 13 tisíc měsíčně. „Lepší než být na ulici,“ krčí Magdaléna Horváthová rameny. Kauci ve výši dvou tří nájmů, kterou chtějí soukromí majitelé, rodina dohromady nedá. Na běžný nájem má ale celkem bez problémů, měsíčně totiž dostává od státu částku (příspěvek a doplatek na bydlení), která se odvíjí od toho, kolik za nájem a energie skutečně platí. A tahle dávka je v Česku celkem štědrá. Rodina paní Horváthové by z ní zaplatila i něco lepšího, ale soukromí majitelé ani město o ně coby o nájemníky nestojí. Na obci už má léta žádost o sociální byt, ale marně. Až nedávno to prý vypadalo slibně: „Prošli jsme komisí, byli jsme se dokonce podívat na byt se dvěma pokoji. Nakonec nám to neschválili, že prý je to pro nás malé.“

„Zní to absurdně, ale umím si to představit,“ říká brněnský zastupitel za hnutí Žít Brno a předseda magistrátní sociální komise Martin Freund. Domnívá se, že Magdaléna Horváthová mluvila o domě se zhruba 40 magistrátními sociálními byty, které se teď obsazují. Zájem o ně má desetkrát víc rodin. „Jsou to malé byty, kolem 35 metrů, pravidla říkají, že v jednom bytě smí být nejvýš pět lidí,“ vysvětluje Freund. A hned dodává, že tenhle projekt koalice ANO, Žít Brno s podporou pirátů, lidovců a zelených, která dnes Brnu vládne, zdědila a jemu se vůbec nelíbí. „Obsadit celý dům, který je navíc ve vyloučené lokalitě lidmi v nouzi, to není zrovna dobrý nápad,“ říká. „Takhle si normální bydlení opravdu nepředstavuji.“

Ať uklízí město

„Moje hlavní pracovní přání pro tento rok je jednoduché. Začít vracet lidem bez domova bydlení,“ psal letos na začátku roku na Facebooku Matěj Hollan. Měl už za sebou rok a pár měsíců ve funkci náměstka brněnského primátora, jeho parta aktivistů a recesistů z hnutí Žít Brno skončila ve volbách třetí za vítězným ANO a dosavadním vládcem magistrátu, ČSSD. „Anglicky se tomu říká Housing first či Rapid re-housing a zdánlivě jde o objevení Ameriky,“ pokračoval Hollan. K tomu, aby se lidé z ulice, lidé s drogovou závislostí, psychickou poruchou či rodiny z ubytoven mohli vrátit zpátky do života, je absolutně nutné, aby měli kde bydlet. „Z kanálu nebo vydřidušské ubytovny to nejde.“

Žít Brno už tou dobou mělo za sebou kus práce. Spojilo se s lidmi z Platformy pro sociální bydlení a začalo zvát do Brna experty na boj s bezdomovectvím. Magistrátní úředníci a lokální neziskovky si vyslechli třeba Američanku Katherine Galeovou, jejímž přičiněním z Houstonu téměř zmizely rodiny s dětmi bez domova. Přijel Němec Volker Busch-Geertsema, který modely, jak ukončovat bezdomovectví, zpracovává na evropské úrovni. Debatovalo se třeba o zkušenosti z Amsterdamu, kde dokázali z ulic do bytů dostat zvlášť komplikované klienty – lidi drogově závislé, s psychickou poruchou a navíc s několika lety života na ulici za sebou. Cílem bylo brněnské publikum přesvědčit, že není nic prostšího než tento scénář: když člověk bez domova dostane byt, tak si ho s přiměřenou sociální podporou obvykle udrží.

Na první pohled to skutečně zní logicky, jenže dosavadní česká praxe je úplně jiná. Bydlení se nebere jako nutná podmínka toho, aby mohl člověk fungovat, ale naopak jako cosi, o co se musí – když už o ně jednou přišel – zasloužit. Konkrétně ten, kdo chce obecní byt v Brně, nesmí mít vůči městu žádný dluh, nejen na nájmu, ale ani třeba za odvoz popelnic či za přestupek. Nestačí dokonce, že ho splatí – bezdlužnost musí trvat nejméně pět let. Zároveň musí doložit, že má stabilní zaměstnání. „Lidé bez práce jsou předem vyloučeni jako potenciální neplatiči nájemného,“ říká Tomáš Jurčík, vedoucí oddělení sociálního začleňování brněnského magistrátu. Někdy se po zájemcích o obecní byt chce také to, aby doložili, že mají dost peněz na opravu bytu vlastními náklady. Problém mají i velké rodiny, podobně jako Magdalénu Horváthovou je město nechce do menších bytů a velkých není dost, případně by je neuplatili.

Výsledek téhle politiky je zdrcující. Ačkoli je v Brně nějakých 700 volných obecních bytů, stovky lidí živoří v azylových domech (Brno jich má 14), na ubytovnách (těch je v moravské metropoli kolem 80) či rovnou na ulici. Největší šanci získat byt mají klienti azylových domů, přesto se to v roce 2014 povedlo jen necelé třetině z nich (zbytek odešel ke známým, na ubytovnu nebo neznámo kam).

Žít Brno je momentálně jenom krůček od toho, aby se Hollanovo novoroční přání – dát lidem bez domova (nejen těm z ulice, ale i z azylových domů a ubytoven) domov bez toho, aby museli nejdřív splnit pro většinu z nich nesplnitelné podmínky – stalo realitou. Na začátku února totiž většina zastupitelů (32 z 55) zvedla ruku pro první z plánovaných projektů – dát bydlení 50 rodinám s dětmi. Přesvědčil je zápal politiků ze Žít Brno, zahraniční odborníci, ale také fakt, že Hollan a Freund dokážou novinku prosazovat neortodoxně: realita osmi desítek nevábných ubytoven ukazuje, že stávající přístup má vady, pojďme zkusit jiný a pak obě možnosti porovnejme. Teprve když se ukáže, že ten nový přístup je lepší, využijme ho napříč Brnem. Žít Brno ale věří, že jejich vize bude fungovat a během deseti let se lidé bez domova stanou jen temnou minulostí. A když už se někdo octne v nouzi, bude město schopné mu v krátké době pomoci.

Zásadně proti byla jen ODS. „Do městských, navíc opravených bytů se budou vracet rodiny neplatičů,“ zlobí se předseda jejího brněnského magistrátního klubu Libor Šťástka. „Navíc bez nutnosti pracovat. My jsme chtěli, aby ti, kdo čerpají sociální dávky, měli alespoň povinnost veřejně prospěšných prací, třeba úklidu města.“

Na koho padne los

Brno tak bude brzy zažívat jakousi opravdovou reality show. Začne tím, že sociální pracovníci spočítají lidi bez domova a rodiny s dětmi především. Martin Freund ze sociální komise odhaduje, že rodin bude tak tři až pět stovek. Z nich pak magistrát vybere zhruba třetinu, která se zúčastní pilotního projektu – jakési klinické studie.

Ve vzduchu pochopitelně visí silná dávka emocí. Jen 50 vylosovaných rodin totiž dostane hezké byty napříč městem, rozhodně ne v nějakém ghettu, zbylých 100 rodin zůstane tam, kde jsou – mají být vzorkem pro srovnání. Po čase se má hodnotit, jak si vedou děti se školní docházkou a výsledky, jak si stojí rodinné rozpočty a zda jsou předvídatelné či jak to vypadá se šancí najít si práci. Cílem je zároveň porovnat, který přístup vyjde stát levněji. „Zahraniční zkušenosti ukazují, že levnější je dát lidem bydlení než je podporovat coby bezdomovce,“ říká Freund. „Je to logické, nevyhovující bydlení je nejčastější důvod k odebrání dětí. Jejich pobyt v ústavu přitom stojí třicet čtyřicet tisíc korun za měsíc, za to by měla rodina slušný hotel.“

Politici plánují, že první rodiny se do nových bytů začnou stěhovat během léta, všech 50 by mělo mít domov do konce roku. Nebude se po nich chtít žádná předchozí příprava – třeba splacení dluhů, abstinence či nalezení práce –, žádné ověřování „kompetencí k bydlení“ se nekoná. Zájemci o pilotní projekt musí udělat jen dvě věci: podepsat, že sociální dávky určené na bydlení půjdou rovnou městu. A strpět, že jednou týdně k nim přijde na návštěvu sociální pracovník.

Zahraniční zkušenosti říkají, že lidé, kteří takto dostanou byt, si ho asi v 90 procentech případů udrží. A v tuto chvíli není známo nic, co by zabránilo tomu, aby to v Brně nedopadlo podobně. Dávky na bydlení jsou v Česku relativně štědré a měly by pokrýt většinu nákladů, takže dluhy by neměly být důvodem pro výpověď z bytu, zvlášť když půjdou rovnou na účet obce. „Důvod k vystěhování by mohl být, že někdo byt zdemoluje nebo bude ničit společný majetek v domě,“ uvažuje Martin Freund. „Nepředpokládám ale, že by se tohle dělo nějak masově.“

Obyvatelé Pohody, na které padne los, budou téměř jistě se změnou života spokojeni. Otázka ale je, co tomu řeknou jejich noví sousedé. „Samozřejmě si uvědomujeme, že to může být problém,“ připouští Freund. „Přemýšleli jsme o tom, jak se sousedy pracovat, jestli je dopředu připravit, nebo počkat, až se nějaký problém objeví. Nakonec jsme se rozhodli, že vyčkáme – nechceme lidi předem stigmatizovat tím, že očekáváme, že s nimi budou problémy.“ Město se chystá najmout mediační pracovníky, kteří budou nesváry urovnávat. „Ale ani já nebo Matěj Hollan nehodláme strkat hlavu do písku,“ říká Freund. „Počítáme s tím, že kdykoli to bude třeba, vyrazíme si s lidmi popovídat.“