Příště v parku

Zveřejněné telefonní číslo, výhrůžky smrtí, demonstrace odpůrců před domem a hákový kříž nasprejovaný na autě. To, co poslední měsíce zažívala dobrovolnice pomáhající uprchlíkům Eva Zahradníčková a její muslimský přítel, který v médiích vystupuje jako Issak T., vypadá docela děsivě.

Na všudypřítomnou verbální nenávist vůči islámu, migrantům a lidem, kteří jim pomáhají (nebo někdy jen o migrační krizi uvažují v souvislostech), si společnost rychle zvyká. Minulý týden nám ale připomněl, jak snadno se slova mění v činy. Přítel Evy si šel zaběhat do parku, kde na něj čekali dva muži a jeden ho bodl nožem. Z dostupných informací se zdá, že útočníci znali Issakovu běžeckou trasu, jejich útok byl plánovaný a připravený. Policie jej vyšetřuje jako těžké ublížení na zdraví s rasovým podtextem.

Tenkrát po revoluci

Česko má s rasovým násilím celkem bohaté zkušenosti z devadesátých let. Brutální útoky neonacistů (občas končící smrtí) patřily tehdy k nejhorším průvodním jevům budování svobodné společnosti a strach nenaháněly zdaleka jen Romům, Vietnamcům nebo cizincům s tmavou pletí. Cestování veřejnou dopravou po setmění obnášelo setrvalou úzkost, co se stane, až do vagonu nastoupí parta opilých skinů. Tahle vzpomínka skrývá důležitou lekci – pokud společnost dovolí frustrovaným mládencům brát pořádek do svých rukou, doplatí na to nejen etnické menšiny, ale my všichni.

A devadesátá léta nabízejí ještě jedno trpké poučení – mladí muži s baseballovými pálkami tehdy plnili…