Šlo to i bez Konvičky

Dvacátý sedmý rok od velkého listopadu posouvá Česko dál do situace, kterou nezná. Ještě nikdy nemělo tolik času na svobodný rozvoj jen podle svých vlastních rozhodnutí. Ve srovnatelně dlouhé době po vzniku Československa se psal rok 1945 a po masarykovské republice zbyly nanejvýš ideály, které už naši předci dílem nechtěli, dílem nemohli naplnit. Z téhle historické perspektivy, ale také té přítomné evropské vypadal letos český stát jako prostor stabilní politiky, slušně fungujícího hospodářství a bezpečí. Při detailnějším pohledu je samozřejmě i po letošním roce co zlepšovat.

Babiš a nejistota

Napřed k politické stabilitě. Poté co před třemi lety padla ODS a na její místo se protlačilo protestní hnutí majitele největší soukromé firmy, se politické rozložení sil v Česku výrazněji nemění. Opozice nikdy nebyla tak slabá, naproti tomu nejkompetentnější se veřejnosti jeví obě hlavní vládní strany ČSSD a ANO. V jejich vzájemném přetahování letos Babišova formace výrazněji posílila a získala příznivce z protilehlých konců politického spektra – od komunistů nebo z TOP 09. Účinkem se míjí antibabišovské bubnování na poplach v podání pravice. Voliči na to neslyší, rizika spojená s ANO (nevídaný střet zájmů, využití zpravodajských médií v politice) jim podle výzkumů preferencí nevadí.

Letošní rok ovšem přinesl Babišovi dvě komplikace: parlament schválil zákon, který ho jako politika nutí vzdát se podnikání, a tedy i vlastnictví médií. Vyhlídky na vládu mu komplikuje také…