Mezi lidmi z plakátů

Stačí mi to. Ale ve světě, kterému se říká art byznys, zdaleka nejsem,“ komentoval před osmi lety finanční stránku své práce malíř Daniel Pitín. To mu bylo třicet a v cizině si odbýval první samostatné výstavy. Teď má spíše opačné starosti. „Nechci celý život před sebou jen honit balon. Víc než umělecký byznys mě zajímá proces práce, takže jsem potřeboval větší prostor pro svobodné dýchání.“

Místo zrychlování kariéry naopak zvolňuje. Za poslední léta se mu podařilo něco, co u nás málokomu, a zvlášť v malbě: sběratelé čekají na každý jeho obraz, zahraniční galerie si pro něj v kalendáři nechávají stálá okénka a je zavedeným účastníkem kolektivních expozic, které jeho dílo vřazují do mezinárodního kontextu. Jedna z nich aktuálně probíhá v amsterodamské galerii GRIMM. Vystavuje tu třeba po boku Daniela Richtera, o patnáct let starší hvězdy německé malby, jejíž obrazy visí v newyorském Muzeu moderního umění nebo pařížském Centre Pompidou.

Takhle vysoko Daniel Pitín ještě není. Ale klidně může být. „Už pro ně nejsem jen mladá pozoruhodnost z Východu, zařazují mě mezi starší lidi a mou prací už nejsou tak překvapení,“ říká výtvarník, jehož díla nyní výjimečně visí i v Česku. Na výstavě Barokní kancelář v žižkovské Galerii Hunt Kastner se nicméně představuje v poněkud jiném světle, než jak ho lidé znají. Nechtěl prý donekonečna malovat temné figurativní výjevy, pro něž je tak vyhledávaný, ale udělal úkrok stranou. „Už jsem se kvůli věcem, které po mně chtěli…