Hranice dobré vůle

Kvůli uprchlíkům se v posledních týdnech pořádně pohádali mnozí příbuzní nebo staří dobří přátelé. Nálada je nejen v Česku tak vyhrocená, až člověk skoro zapomene, že čelíme normálně řešitelnému problému. Loni o azyl v Evropské unii podle Eurostatu požádalo celkem 1,2 milionu lidí – to by přece kontinent s půlmiliardou obyvatel a úžasným blahobytem měl rozumně zvládnout.

Pilíře tohoto „zvládnutí“ jsou dobře známé: sblížit azylová pravidla i přístup k uprchlíkům v jednotlivých zemích, utečence spravedlivěji rozdělit po kontinentu, důsledněji vracet odmítnuté žadatele, posílit ostrahu vnějších hranic a mnohem více pomáhat (klidně i zřízením průmyslových zón) státům v sousedství konfliktů, kde v kulturně blízkém prostředí žije zdaleka nejvíce běženců. Jenže realita je, jak známo, jiná. My Evropané velkou výzvu zatím nezvládáme, a proto reálně hrozí návrat hraničních kontrol v Evropské unii, něčeho pro dnešní dvacátníky a třicátníky již skoro nepředstavitelného.

Uprchlíci chtěli v Evropě najít perspektivu a bezpečný život – a nevědomky nám odhalili, že náš kontinent je mnohem křehčí a zranitelnější, než se leckomu zdálo. Změnit to bude hlavním úkolem příštích měsíců a vyhlídky nejsou růžové. Evropě se totiž nedaří nahodit, co ji v posledních 60 letech dovedlo k tolika úspěchům: ducha spolupráce mezi státy.

Kancléřka je poslední

Stačí si stručně shrnout (ne)plnění loni v září dohodnutých závazků, které měly ke zvládání situace zásadně přispět. Evropské vlády se…