0:00
0:00
Jeden den v životě30. 1. 20164 minuty

Barevný svět

Eliška Volfová
ilustrace 2016
Autor: Milan Jaroš

Tak zase přesun. Ráno tam, večer zpátky a Plzeňská jako každodenní jistota. Zase tu stojíme za sebou, imaginárně přešlapujeme v těch svých plechových láskách, závidíme těm, kdo stojí několik metrů před námi, a trochu se vysmíváme řidičům, kteří nám kryjí záda. Ta bezmoc plodí sílící touhu mít nad něčím kontrolu.

Automaticky zaměřuji zrak na semafor vlevo ode mě a tam prázdno. Těkám očima a snažím se periferně obsáhnout šedivé okolí. Na obvyklé místo ještě nedošli, najdu je pár metrů od křižovatky. Moje další denní dávka jistoty. Dvojice, která ráno co ráno spoluutváří kolorit Plzeňské. S popelnicí a koštětem. Ona a on. Na sobě reflexní vesty. Září do prostoru. A přesto neviditelní. Partneři? Spojenci v nouzi? Nepřátelé spojení cílem přežít den, možná vydělat nějakou pětku a večer… co večer? Kam jdou, za kým – domýšlím jejich životy, hraji si na boha a opájím se tou prchavou mocí.

↓ INZERCE

Mít věci pod kontrolou je jen útěšlivá iluzorní představa. Přijíždím na Kavčí hory a zabírám jedno z posledních parkovacích míst. V práci kolem mě zase proudí celý ten barevný svět se všemi svými – v pohledu mnohých černobílými – tragédiemi. Snažíme se z agenturních zpráv poskládat kaleidoskop, který trošku rozbije jednoduché výklady věcí a zároveň tu změť událostí poskládá do nějakého relativně přehledného obrazce. Jednou otočíš, dvakrát otočíš… výsledek je ale stejně nahodilé seskupení posbíraných kamínků. Dneska Istanbul. Plyn? Kriminální čin? Terorismus? A tak sbíráme a utváříme. V tom je naše moc. Moc bezmocných.

Jak barevný je svět nevidomých? Potvrdili by mi, že ani černá není jedna jediná? Možná už brzy budu mít příležitost zeptat se. Odpoledne se ohlašuji ve sdružení Okamžik: Dobrý den, přišla jsem na schůzku dobrovolníků. Bzučák a výtahem do čtvrtého patra. Sedí nás tu v kruhu jedenáct, různorodá směsice lidí s různorodými motivacemi, proč přijít. Čekají nás první hodiny výcviku, na jehož konci bychom se měli zařadit k desítkám dalších, kteří pomáhají nevidomým klientům. Doprovod k lékaři, pomoc s nákupem, návštěva divadla, předčítání… Jedenáct budoucích párů očí navíc.

Devadesát procent informací prý přijímáme zrakem. To číslo zaskočí. Vybavuji si, jak jsem po příchodu očima kontrolovala situaci, zkoumala prostředí a spoluúčastníky – ta blondýna má pěkné boty a drobná tmavovláska se vůbec neusmívá, je nervózní? Její sousedku tipuji na studentku, vypadá sympaticky, sedám si vedle. Stačí drobnost – originální čepice, zčervenalá tvář s udýchaným výrazem, malé oči poplašeně těkající po místnosti… A zase domýšlím, drobnosti stojí na začátku řetězce představ o životech těch druhých. Za zavřenýma očima se sice odehrávají fantazie nejčastěji, ale jak by vypadaly bez předchozích zrakových vjemů? Dostáváme úkol zavřít asi na pět minut oči, je to nepříjemné, nezvyklé a pokyn k otevření tím nejúlevnějším za celý den.

Tři hodiny utečou v uvolněné atmosféře, hrajeme si na televizní Kufr a odhadujeme, k čemu slouží rozdané kompenzační pomůcky. Dostanu zázračnou černou krabičku – rozpoznává barvy, k překvapení všech i za hranicí modrá/červená, kolegyně si ji přiloží ke svetru, zmáčkne tlačítko a ozve se – lilková. Ještě si vyjasníme, proč pro nás klienti nikdy nejsou slepci, ale pouze nevidomí, a proč se na druhou stranu necítit trapně, když nám uteče něco jako „přišla jsem k tomu jak slepá k houslím“. A příště hurá do terénu, s černými klapkami na očích si vyzkoušet, jak konkrétně být nevidomému tím správným doprovodem. Odcházíme do tmy a je to symbolická předzvěst dalšího setkání. V té tmě cestou po Plzeňské přemítám o černé, bílé a lilkové.

Eliška Volfová,

jazyková korektorka v České televizi


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].