Sobota, čtvrt na sedm ráno. Do frýdecké inverze zvoní budík. Za necelé dvě hodiny se v důlním závodu mezi Staříčem a Chlebovicemi potkám se sedmnácti havíři, kteří se nám přihlásili na kurz, který by z nich mohl udělat programátory. Projekt s kolegy připravujeme od července a právě nyní se dostává z papírů a e-mailů do reality. Zní natolik šíleně, že by vlastně mohl vyjít. Přitom je to logické – havíř je zapotřebí čím dál méně, programátorů je naopak chronický nedostatek.
Bariéra mezi havířem a programátorem je zdánlivě obrovská, ale věřím, že aspoň jeden z těch, kdo se na dnešní školení přihlásili, ji dokáže překonat. Zní to nejspíš nabubřele, nicméně ze zkušenosti vím, že možné je takřka cokoli, když je chuť a snaha. Těm nejlepším z dneška mohu slíbit, že jim zaplatíme intenzivní kurz programování a některým po jeho absolvování seženeme i stáž.
Za pár minut nás už na šachtě vítá Markéta Klopcová z Nové šichty – dceřinky OKD, která pro havíře hledá práci poté, co skončí na šachtě. Pro naši myšlenku se nadchla, přesvědčila o její správnosti ostatní, dostala na naši stranu odbory, rozhlásila mezi havíři možnost na školení přijít a zajistila i školicí místnost, a především pak všechna možná povolení od místního IT. Hanka Klimentová a Luděk Roleček z Czechitas, kteří budou školit, už tady jsou. Vstávali ve 4.30, jeli z Brna, v Ostravě totiž ještě pobočku nemají. Jsou to ostřílení školitelé, ale i tak jsou nervózní, protože nikdo z nás neví, koho čekat. Běžně školí holky od základních po vysoké školy, dneska je u počítačů sedmnáct chlapů, většinou přes čtyřicet.
V osm už jsou na místě všichni, všech sedmnáct havířů. Chvíli se vzpouzí technika, ve vzduchu je cítit skepse. Hanka naviguje havíře na webové stránky, na kterých se naučí úplné základy. Učebna se poprvé zasměje, když Hanka poznamenává, že lekce mohou procházet, i když nevyhovují věkové podmínce „osm až patnáct let“. Za pár minut havíři programují průchod bludištěm, posunují figurku po ledu a učí veverku, jak najít oříšek. Učí se, že počítač si sám nic nedomyslí, program musí být úplně přesný. Baví je to, navzájem si radí, pomáhají, někteří zvládají jeden úkol za druhým.
Programátorům veverek však nikdo práci nedá, takže všichni začínají navrhovat svou první webovou stránku, obsah je většinou velmi „razovity“. Po HTML značkách následují kaskádové styly a potom první kroky v JavaScriptu. Slova, o jejichž existenci velká většina účastníků ještě včera neměla tušení. Po čtyřech hodinách tvrdého soustředění zvládnou naprogramovat svou první jednoduchou webovou hru.
Pak přichází klíčová chvíle celého dne, jíž se vlastně všichni bojíme. Musíme se zeptat, kdo chce pokračovat dál. Ráno jsme si říkali, že když získáme do pokračování pět účastníků, budeme spokojeni. Ruce se pomalu zdvihají, vypadá to, že se hlásí všichni, ale pro jistotu se tedy ptáme opačně. Kdo si myslí, že pro něj tahle cesta není? Nic, všechny ruce zůstaly dole. To nečekal nikdo, ani ti největší optimisté! Když „naši“ vytrvají, projdou intenzivním kurzem i zkouškami, za půl roku nastoupí do práce, kde si – na rozdíl od uhelné sloje – budou moci otevřít okno nebo pracovat z domova. Ale hlavně budou mít práci.
Byl to dlouhý den, ale jsme v euforii. Během dneška jsme v hlavách dvaceti lidí, možná i více, zbořili mýtus o tom, že havíři na intelektuální práci nemají. Nevím, jak tenhle projekt skončí, ale už teď vím, že za to stojí. I taxikář, který nás vezl zpátky do Ostravy, se nejprve uchichtl, když jsme mu prozradili, co jsme v Důlním závodu 3 vlastně dělali. Ale stejně jako ostatní, sám brzy uvidí.
autor je analytik společnosti LMC
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].