Dopis z Tbilisi

U kostela Metechi leží malé zrzavé koťátko. Hlasitě a vyplašeně mňouká. Po dvou hodinách se mi podaří najít cosi ve stylu zverimexu, koupím tedy dvě kila granulí a jdu ho nakrmit. Asi deset minut hltá, přičemž nepřestává mňoukat, poté ožije a začne se nesměle pohybovat prostorem – odváží se i na schody vedoucí přímo do interiéru pravoslavné svatyně. Zbytek jednoho pytle granulí odnesu do domku v areálu kostela, aby jimi místní domácí kotě během následujících dní krmili.

U dveří narazím na další kočičí líheň, která je však na rozdíl od zrzavého vetřelce doma. Od postarší ženy Nino se také dozvím, že zrzka u kostela ráno kdosi odložil – nejspíš prý v domnění, že na církevní půdě o něho bude postaráno. A opravdu. Ještě ten den se o kotě přihlásí kněz z jiného kostela a následujícího dne už zvířátko hledám marně. Druhý pytel granulí, který mi zbyl v batohu, si ponechám na bloumání městem. Potulné, bezprizorní kočky totiž patří ke gruzínské metropoli stejně neodmyslitelně jako Karlův most a Hradčany k naší matičce Praze.

Pod Metechi, který za carského Ruska sloužil jako vězení a za Sovětů jako muzeum a později i divadlo, stojí socha Vachtanga Gorgasaliho – panovníka a zakladatele města. Gorgasali jednoho dne na lovu postřelil jelena, a ten spadl do řeky Kury (podél níž se moderní Tbilisi, česky „Teplice“, rozrostlo a jejíž barva nyní, po přílivových deštích, připomíná mléčnou čokoládu). Za nějakou dobu však prý zvíře vylezlo z vody uzdraveno a Vachtang uznal, že tohle místo…