Brady: Vidím, že to tady žije

Deset minut před půl sedmou se v mírném a vlahém dešti z reproduktorů tlumeně ozývají hity kapely Queen a zpěváka Stinga. Je poslední říjnový pátek a za pár minut má tady, na pražském Staroměstském náměstí, začít neoficiální, ba přímo alternativní uctění památky české státnosti. Čas se trochu vleče, a tak si shromáždění krátí čas politickými diskusemi. Většina – kterou tvoří mix pamětníků války i mladých náctiletých – debatuje o zdraví a příčetnosti českého prezidenta Miloše Zemana, případně o motivaci jeho posledních politických tahů. Jediný, kdo zvyšuje hlas, je postarší muž, který okolostojícím nadává do havloidních fašistů, kteří jsou tu na povel amerických imperialistů. Do hlubší diskuse se ale nikdo z přítomných nepouští. Zvlášť když nápis „Akce začne v 18.30“, svítící na velké světelné tabuli vedle ještě většího pódia, zhasíná a jde se na věc.

Na pódium vystupuje šéf politického hnutí Starostů a nezávislých Petr Gazdík. Nemluví dlouho, lidem pod pódiem řekne, že tu stojí, aby důstojně oslavil výročí českého státu – a pak poděkuje, „že se nás tu sešlo tolik“. Půl hodiny předtím pokládal v úzkém hloučku věnec u nedalekého Obecního domu a docela vážně se strachoval, aby na náměstí vůbec někdo byl. Páteční shromáždění byl Gazdíkův nápad, a jak den předtím vysvětloval jeho poradce a hlavní organizátor Jan Němec, stálo hnutí před zvláštním dilematem: samozřejmě že chtěli, aby přišlo dost lidí,…