Viděli jste mě tu naposledy

Pavel Vranský se brání označení hrdina. „Nevykonal jsem mimořádné činy,“ říká muž, který se skrýval před nacisty v kurníku se slepicemi, plazil se mezi italskými minami v africké poušti a strávil stovky hodin na palubě britského bombardéru. Opravdoví hrdinové byli podle Vranského ti, kteří za nacistické okupace zůstali doma a aktivně působili v odboji.

Plukovníkovi Vranskému je pětadevadesát a jak říká, život za čtyřech různých režimů ho naučil pochybovat o jednoznačných pravdách. „Všechno je složitější, než se zdá,“ odmítá černobílé vidění světa bělovlasý podplukovník ve výslužbě. V polovině října ale udělal rázné gesto, o jehož správnosti nepochyboval. Veřejně se zřekl členství v Českém svazu bojovníků za svobodu, který po válce spoluzakládal a kterému věnoval velkou část života. „Vyhodili lidi za kritiku. Bez jakékoli diskuse, jako za bolševika. To je nedemokratické. Nemohl jsem tam zůstat,“ říká tento jemný, zdvořilý muž.

Kariérista Vodička

Když skončila válka, Vranský se vrátil do Československa ověšený medailemi za služby u britského letectva. Válku nenáviděl, vzala mu většinu rodiny, a tak se rozhodl vstoupit do komunistické strany, která slibovala, že už žádný další masakr mezi národy nedopustí. „Byl jsem naivní,“ říká dnes penzionovaný voják z křesla v obývacím pokoji v malém domku ve středních Čechách, kde se ženou žije.

V roce 1948 komunisté založili Československý svaz protifašistických bojovníků, který pohltil všechny předchozí…