Od listopadu 1989 se naše země změnila k nepoznání. Můžeme a měli bychom být právem hrdí na nezpochybnitelné úspěchy, kterých jsme dosáhli. V posledních letech jako bychom ale přešlapovali na místě. Za jeden z důvodů považuji absenci vize dalšího rozvoje. Vize dodává smysl tomu, co děláme, a vzbuzuje ochotu pro její dosažení něco udělat či obětovat. O vstupu do politiky, natož kandidatuře na prezidenta, neuvažuji. Kdybych ale tuto ambici měl a úspěšně ji naplnil, snažil bych se takovou vizi definovat a hledat pro ni porozumění a podporu jak v městských kavárnách, tak ve vesnických hospodách.
Základem této vize by bylo udržení země v mezinárodních strukturách západního světa. Měli bychom být kritičtí k jejich fungování, ale zároveň ochotní podílet se na jejich reformování s vědomím, že jsou optimálním prostorem pro náš vlastní rozvoj a dávají nám v mezinárodním prostředí vliv, jaký jsme nikdy v historii neměli.
Hodně času a energie bych věnoval rehabilitaci politiky a státní správy. Tím, jak o politicích a úřednících mluvíme, odrazujeme ty nejlepší od tohoto důležitého povolání, které – když se dělá dobře – vyžaduje strašně moc, ale nabízí žalostně málo. Alespoň pro ty, pro něž je moc spíše synonymem odpovědnosti než afrodiziakem. Právě takové ale stát potřebuje nejvíc. Není jednoduché je získat, ale jde to.
Vize dává smysl tomu, co děláme.
Se svými spolupracovníky bych se snažil Pražský hrad otevřít doslova i obrazně a vystavit…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
