Když padá obloha

Ve večerních hodinách se v Reykjavíku všichni připravují na noční život a vyrážejí do barů. Začíná zima a kromě téhle pospolité aktivity tady totiž není moc co dělat. Nicméně přece jen je tu jedna věc, kterou ocení především cizinci, protože Islanďané jsou už na ni tak nějak zvyklí – polární záře.

„Já bych na Island v zimě normálně nejela, ale vždycky jsem toužila vidět polární záři, takže jsem vyrazila,“ vysvětluje Angličanka Elisabeth, která si pro dnešek zaplatila skupinový výlet za polární září; ten se na Islandu nabízí, jakmile se v září objeví první západy slunce, jež od května až do této doby spolkl polární den.

Teď, když nastává zima, se uzavírá možnost putování za jinými turistickými atrakcemi, jako jsou například duhové hory Landmannalaugar, ležící ve sněhem zavátém vnitrozemí, to samé platí pro národní park Þórsmörk. Autobusy, které rozvážejí turisty po přírodních krásách, by tak stály zaparkovány v garážích až do jara. Polární záři neboli auroru borealis, jejíž název je složen ze jména řecké bohyně úsvitu Aurory a řeckého pojmenování severního větru Boreas, chce vidět čím dál více cizinců, takže autobusy mají i v tento čas napilno.

V půl osmé pak stojí skupinka asi dvaceti lidí, která si zaplatila za výlet v přepočtu asi tisíc korun, na autobusovém nádraží BSÍ kousek od centra Reykjavíku. „Základem je, aby byla obloha bez mraků. No a pak jen čekáte, kde uvidíte pozůstatky slunečního větru, který se blíží k pólu,“ vysvětluje Magnus, který pracuje jako řidič jedné z cestovních kanceláří, jež tyto výlety nabízí. Dodává, že to sice zní jednoduše, ale zas tak jednoduché to není. „Taková sluneční aktivita se nevyskytuje každý den, minimálně ne v takové síle, aby na noční obloze probíhala ona zelenomodrá světelná show. Musí se to zkrátka zkoušet, a jeden den to určitě vyjde,“ uklidňuje Magnus.

Lidé ze společností, které pořádají „hony“ na auroru, pečlivě sledují předpověď na den a jsou v kontaktu s lidmi v různých částech ostrova, kteří jim dávají vědět, jestli se na obloze něco děje. „Někdy třeba i několik dní po sobě odjíždíme s nepořízenou, jindy to jsou každonoční hody,“ tvrdí průvodkyně Freja, jež nás doprovází.

Začátek výjezdu se pohybuje podle toho, kdy začíná být tma. V září tedy až okolo desáté večer, s příchodem zimy kolem šesté, kdy už není vidět na krok. „Na úvod vždycky vysvětluji, co to polární záře je, jak tenhle fenomém vzniká, že jde o sluneční vítr, který se setkává s magnetickým polem Země a proudí k pólům,“ popisuje Freja.

Celý zájezd trvá okolo tří až pěti hodin, podle toho, kde se zrovna aurora nachází. Takže někdy se jede až na sever k Húsavíku, jindy na jih, třeba až ke Skaftafellu. „Musíme doufat, že se vyskytuje v přístupných místech, ne v oblastech zcela zavátých sněhem, kam se autobusem nedostaneme,“ líčí těžkosti řidičské práce Magnus.

Přestože výlet za polární září zní jako skvělý nápad, autobus, ve kterém míříme směrem k Hekle, je poloprázdný. „Někteří turisté doufají, že si na polární záři stačí počkat v Reykjavíku. Není to ale ono, jsou tam pouliční světla a polární záře tolik nevynikne,“ říká průvodkyně Freja.

A má pravdu. Zimní krajina se díky zelenomodrému světlu stává několikanásobně magičtější. Ze sopky, která jinak působí jako masivní pohoří, se stává uspaný kopec, který působí jako ranvej pro světla, která se míhají nad ním. Kolem jen cvakají fotoaparáty, které tuhle nádheru tak jako tak zcela věrně nezaznamenají, protože neexistuje čočka, která by uměla tyhle překrásné obrazce zachytit.