Důstojnost pod nátlakem

Odvaha je důstojnost pod nátlakem,“ říkával prý často spisovatel Ernest Hemingway. Řada amerických představitelů, včetně prezidenta Johna F. Kennedyho, přijala jeho slova jako své politické motto. Před pár dny jsme mohli zblízka vidět, že to nedělali bezúčelně: když politici pod nátlakem ztratí odvahu, přijdou o to nejcennější, o důstojnost. Bohužel nastávají okamžiky, kdy tu důstojnost s nimi ztrácí i celá společnost, kterou reprezentují. To se stalo i minulý týden, kdy čtyři nejvyšší ústavní činitelé vydali prohlášení, ve kterém se Číně omlouvají za to, že se ministr kultury setkal s dalajlamou. Jejich čin je zradou na důstojnosti národa, jehož záležitosti se zavázali řídit. Lze si nechat líbit mnohé, ale důstojnost bychom si neměli nechat brát.

Putin ano, dalajlama ne

K politice je třeba přistupovat realisticky, protože romantický přístup – mimochodem stejně jako ten cynický – většinou končí zklamáním. A pokud chce někdo mít dobré diplomatické i obchodní vztahy s nedemokratickými zeměmi, musí se připravit na kompromisy. Čína, Rusko, Írán… to nejsou státy, u kterých lze počítat s tím, že se v blízké době promění ve svobodné společnosti. Přesto s nimi máme, stejně jako to činí i jiné státy, jednat. Musí se tak ovšem dít za jistých podmínek.

Je třeba mít neustále na paměti, že to nejsou naši přátelé. Jejich cíle jsou často v zásadním rozporu s těmi našimi. Některé země dokonce aktivně usilují o omezení naší svobody a to i prostřednictvím svých obchodních aktivit. Uvědomujeme si to ale?

Na ponižujícím prohlášení nejvyšších ústavních činitelů totiž není nejhorší ten lokajský přístup. Vážnější je, že říkáme světu, že je výhodnější nás zastrašovat než s námi spolupracovat jako rovný s rovným. Že na autoritářské povely slyšíme víc než na spojenecká jednání. Ten rozdíl přístupů je do očí bijící. Miloš Zeman jel na oslavy konce druhé světové války do Moskvy, i když kvůli vraždění ukrajinských občanů na východě země ruskými vojáky to všichni státníci EU odmítli. Zeman vyrazil na sraz Putinových přátel na Rhodos, i když to nikdo ze západních politiků v tento čas agresivních ruských výpadů proti Západu nedělá. Jinými slovy, český prezident jedná v rozporu se zahraniční politikou země, ale kabinet to nechává být s dovětkem, že jeho láska k diktátorovi je jeho věc.

Když se však jeden člen vlády setká s duchovní autoritou stojící v opozici proti mohutné totalitní říši, distancuje se od toho okamžitě prezident, premiér, šéf sněmovny i Senátu. A mluvčí Hradu dokonce ministra vyzývá k demisi. Nemůžeme přece dělat nic, co by se mohlo Číny dotknout, říkají vlastně autoři omluvného dopisu, protože když se Číňané rozzlobí, budou zlí a nebude s nimi možné dělat žádný obchod.

Vzhledem k tomu, že čínské investice jsou pro českou ekonomiku zanedbatelné a urážení skutečných partnerů – hodnotových i ekonomických – prochází bez reakce, je namístě se obávat, že za nadbíháním Pekingu je něco vážnějšího. A bude úkolem příštích měsíců vypátrat co.

Ztracený kapitál

Každému musí být zřejmé, že premiér Sobotka je v mimořádně složité situaci, protože na Hradě má rozvratného spojence Kremlu Miloše Zemana a ve vládě zcela nevypočitatelného Andreje Babiše. Do toho čelí zemanovské opozici ve své straně a měl by také pomáhat s řešením složité situace v Evropě. V řadě politických kroků či gest na obranu evropského spojenectví, demokracie a svobody odvedl Sobotka slušnou práci a patří k těm, kdo až dosud čelili hlasatelům strachu a rozvratu. Nicméně zcela zbytečné ponížení národní důstojnosti podpisem pod „omluvný dopis“ zpochybňuje kapitál, který si v posledních měsících svým racionálním přístupem nastřádal.

Tuto chybu premiéra nejde přejít, protože míří na samotnou podstatu českého státu. Není nic důležitějšího než naše svoboda. Každý respektuje, že se premiér z taktických důvodů nechce setkat s dalajlamou, ale jak důvěřovat vrcholnému představiteli státu, který se poníženě na žádost cizí ambasády kaje kvůli zcela oprávněnému veřejnému gestu ministra české vlády? Jestli Sobotka necítí, že tady on i jeho kolegové přestřelili, pak v lepším případě ztrácí cit a vnímavost pro správu země. Vzhledem k tomu, jak drsně a nesmyslně se tu zacházelo s demonstranty během návštěvy čínského prezidenta, je jasné, že ve vládním lokajství vůči komunistické Číně už nejde o nahodilost, ale o systém.

Proto je dobře, že se ponižujícímu prohlášení ústavních činitelů dostalo tak kritické odezvy od řady opozičních politiků, intelektuálů či představitelů zdejších vysokých škol, které na protest vyvěsily tibetské vlajky. Tady už totiž opravdu nejde o dalajlamu.