Film Cesta do Evropy dánského dokumentaristy Christoffera Guldbrandsena svého času vzbudil velkou bouři v evropských diplomatických kruzích. Zachycuje jednání, která předcházela přistoupení nových členských států – převážně z postkomunistické Evropy – v roce 2004.
Premiér Dánska, jež tehdy EU předsedalo, dovolil kamerám a mikrofonům dostat se k politikům skutečně blízko – a výsledek je místy šokující. Třeba když se dohadují, jak rozdělit mezi nové členy stovky miliard eur a není úplně jasné – ani jim samým – podle jakého klíče. Slova o tom, že Německo nikdy vážně neuvažovalo o tom, že by se Turecko stalo plnoprávným členem EU, se také neměla dostat na veřejnost (anebo měla?).
Divák taková odhalení ze zákulisí vrcholné politiky tak trochu očekává. Mnohem zajímavější je ovšem sledovat, jak se dánský premiér a jeho administrativa připravují na závěrečný summit v Kodani – a jak potom domluvenou strategii uskutečňují v praxi. V tu chvíli dostává pojem politika úplně jiný obsah – je to skutečně služba veřejnosti, která není ohraničena pevnou pracovní dobou a kde rozhoduje schopnost vyjednávat a nakonec se dohodnout.
Po pravdě řečeno, neumím si představit, jak se v takovém prostředí může pohybovat český premiér a mnozí kolegové z jeho vlády, kteří mají jistě mnoho kvalit, ale znalost cizích jazyků mezi ně nepatří. A raději si ani nepředstavuji, jak tato jednání mohl řídit „chlap s gulema“, totiž Mirek Topolánek v době, kdy Česko předsedalo celé Unii.
Česká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
