Neděle 7.00 ráno. Mendoza je ještě ospalá, stejně jako já. Včera byla vydařená party s Argentinci. Taková ta party, kde si skvěle popovídáte, ačkoli nemluvíte stejným jazykem. Teď se mi ale vůbec nechce z postele. Ani nevím, kam přesně mám vlastně jet. Nakonec mi to však nedá a vyrážím. V pohorkách a kraťasech se vydávám do neznáma.
8.00. Čekám na zastávce autobusu. Nadšená. Jsem ráda, že jsem nakonec vstala z postele. Přece jen, kolikrát v životě máte šanci účastnit se pamětního běhu za veterány z války o Malvíny (na britský název „Falklandy“ tady rovnou zapomeňte).
9.00. Stále čekám na zastávce autobusu. Naštvaná. Nadávám si, že jsem nakonec vstala z postele! Dávám si limit. Ještě 15 minut a pak už to čekání fakt vzdám. Autobusů projelo za uplynulou hodinu spoustu, ale žádný nejel mým směrem.
9.13. Bus nakonec přijel! Nasedám a 40 minut se drkocám kamsi za město. Ale paráda, ještě to stíhám. Běh začíná v 10.00!
10.00. Jsem tu! A jsem překvapená. Slavný běh se koná v hodně zapadlé vesnici. Prašná cesta, děti a psi kolem silnice. Už zdálky ovšem vidím nafukovací slavobránu pro běžce. Jupí, jsem tu správně! Jdu k registraci. Anglicky se tradičně nedomluvím, ale za těch pár týdnů se už umím představit a říct, že chci běžet běh na 5 km. Když místní zjistí, že jsem z České republiky, stávám se absolutní atrakcí dne. Kdo by myslel na veterány!
10.40. Předseda místní běžecké organizace konečně přijel. Kdo očekával start načas, pořád ještě nepochopil, že je v Jižní Americe. Teď už jsme ale všichni připraveni ke startu. Předseda zdvihá ruce… Uno, dos, tres. Je to tady. Vybíháme!
10.50. Běžíme po silnici… Ne, místní doprava není odkloněna. Ale nikomu to evidentně nevadí. Občas štěkají psi, auta předjíždějí, prostě latinskoamerická pohoda. Otáčím se na 2,5 km, místní borci běží svých 10 km dál. Běžím, běžím a najednou mám pocit, že něco není v pořádku. Koukám za sebe a tam se plouží auto. V něm telefonuje žena. Ukazuju jí, ať mě předjede. A ona mi stejným způsobem ukazuje, že ne, že to je dobrý. Auto v patách opravdu není příjemné, ale co naplat, běžím dál. Až zpětně se dozvídám, že organizátoři měli obavu, aby jim jejich exotickou Češku někdo nepřejel, a tak za mnou vypravili tento speciální ochranný val.
11.10. Cíl už se blíží. Dobíhám. Děti skandují, místní se usmívají. Vše dobře dopadlo. Rukama a nohama přátelsky konverzujeme. Pak už přichází vyhlášení vítězů, neboli jeden z nejlepších momentů tohoto pobytu. Vítězem běhu na 5 km se stává – a ano, už slyším své jméno! Jsem nadšená! Vyhrála jsem pohár! O tom jsem ještě před hodinou ani nesnila!
Závěrem zbývá dodat několik detailů. Místní mě pozvali k sobě na oběd, paní domu mě naučila dělat typické empanadas (těsto plněné hovězím masem) a já u nich strávila bujaré odpoledne. Možná se také ptáte, jaká byla běžecká konkurence. Inu. Běhu na 5 km se zúčastnili celkem čtyři účastníci. Já a tři důchodci. Ti ale celý běh odešli, tudíž jsem byla de facto jediný běžec závodu. Mé nadšení to ale nijak nezmenšilo! Spíše naopak. Tohle malé dobrodružství budu ještě dlouho vyprávět a jen potvrzuje, že ty nejlepší zážitky na nás čekají přesně za hranicí naší komfortní zóny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
