Jak se dělá padouch

Druhá půle 19. století, ušmudlaný pokoj v zájezdním hostinci ve Vídni. Za chvíli bude ještě méně příjemný. Zakladatel světoznámé stáčírny minerálních vod Heinrich Mattoni tu v návalu zlosti znásilní manželku Wilhelmínu, která si podle něj uzurpuje jeho plán na skvělé podnikání.

Scéna ze seriálu Já, Mattoni, jejž právě uvádí Česká televize coby vlajkovou loď podzimního programu, patří k těm, které zvedly vlnu debat a kontroverze. O soukromém životě Mattoniho se v podstatě nic neví, přesto Česká televize nabídla jeho vlastní vyhrocenou verzi. A s tím otázky, kam lze zajít při vykreslování skutečných lidí a co k tomu vedlo ČT v tomto případě.

Násilník a gigolo

Já, Mattoni, který si každý týden pustí téměř milion diváků, je s rozpočtem sto dvacet milionů korun na dvanáct dílů nejdražším cyklem veřejnoprávní televize za hodně dlouhou dobu. Čtvrtinou přispěla společnost Karlovarské minerální vody a má tak v hlavním vysílacím čase reklamu v podobě seriálu, jenž pojednává o zakladateli její tradice. Potomek dobře situovaného italského obchodníka od půle 19. století podnikal v minerálce a postupně vytvořil jednu z nejlepších značek tehdejšího světa. Založil lázně Kyselka, komerčně využil rašelinu a stal se dodavatelem císařského dvora. František Josef I. jej povýšil na šlechtice, s manželkou měl osm dětí. Zemřel v roce 1910. Tolik strohý životopis a o moc víc se o něm neví, zejména co se týká jeho povahy a soukromého života.

Tvůrci však mají jasno. V jejich podání je hochštaplerem, násilníkem, gigolem a tak trochu podvodníkem, který se k impériu propracoval přes postel a nevybíravé jednání. Znásilnění zavdá příčinu k půl století trvající válce mezi manželi a vrcholí v okamžiku, kdy žena svého muže připraví o právo nakládat s majetkem. V tomto momentě seriál začíná. Mattoni v podání Aloise Švehlíka – stařičký, ale dost při síle, aby mohl spát se služebnou – se oklepe z horeček a jako pomstu začne sepisovat paměti. Jeho retrospektivní hlas pak diváka provází celým příběhem od sňatku z vypočítavosti po flirty s císařovnou a podnikání s „blátem“.

Podle historika Karlových Varů Stanislava Burachoviče, který dělal odborný dozor, je příběh v tomto ohledu zcela dílem Petra Zikmunda – vlastním jménem Jana Otčenáška, který je podepsaný mimo jiné pod Nemocnicí na kraji města po dvaceti letech. Od roku 2002 je šéfdramaturgem dramatické tvorby ČT a jeho scénář tu ležel od konce devadesátých let. Volně vyšel z knihy Dravec Mattoni amatérských spisovatelů Bohuslava Machka a Marie Dolejší. Dvojice v útlé knížce sepsala fiktivní příběh, jejž jim údajně „diktoval někdo shůry“. Natáčet se začalo v roce 2014 ve tvůrčí skupině Jana Lekeše, šmrnc měl dodat režisér Marek Najbrt spojený s progresivními projekty jako Kancelář Blaník nebo filmový Protektor. A oba obhajují svobodu tvůrců.

Čtěte v novém Respektu 42/2016