Uctívaná krajina

Brouzdali jsme lesem ve slovenských horách, kam nás s bratrem vzali na výlet naši čeští rodiče. Houby nerostly, ale máma byla nespokojená z jiného důvodu. „Ten les je neuklizený,“ prohlásila pohoršeně. Bylo mi deset a její věta mě rozesmála. Les přece má být neuklizený, je to jeho přirozený stav, neboť nepatří lidem, ale zvířatům.

Tehdy jsem přičítal mámino pohoršení její pořádkumilovnosti, kterou se nám v našem bytě v Bratislavě marně snažila vštípit. Jenže dnes, po deseti letech strávených v Respektu, která mě přinutila zkoumat, nakolik je moje teoretická česká identita v souladu s tou skutečnou, si myslím, že v ní tehdy promluvilo její opravdové češství.

Během těchto deseti let jsem se často snažil pochopit českou společnost pomocí jednoduchého nástroje, jenž by se dal nazvat slovenským měřítkem, tedy pomocí své slovenské identity. Některé postřehy se pokusím popsat, prosím však čtenáře o shovívavost, neboť jde o postřehy amatéra hrajícího si na antropologa.

Země pod kontrolou

Proč tedy moje máma ohrnula nos nad divokostí slovenského lesa? Protože byla navyklá na české lesy, jež – viděno slovenskýma očima – připomínají spíše parky se zvířaty uklizenými v oborách, byla navyklá na to, že česká krajina je příjemně zvlněná a dokonale průchozí, na to, že příroda není k člověku v opozici, ale uctivě mu slouží jako jedna velká přátelská zahrada.

Vždy když se procházím českou krajinou, udivuje mě její přívětivost, pocit bezpečí v lese, kdy nanejvýš tak po hodině chůze narazíte na pole, louku či vesnici. Ani vás nenapadne, že by z nějakého houští mohl vyběhnout medvěd. Pokud existuje vůbec nějaká hrozba v českém lese, pak ji reprezentují opět jen lidé.

Myslím, že národní povaha je kromě historické paměti do velké míry určována povahou krajiny a vztahem člověka k ní. Slovenské hory a lesy jsou převážně divoké, mimo stezek neprůchodné, dá se v nich zabloudit i zemřít. Vyvolávají bázeň a lidé z vesnic chodí do blízkých hor málo, protože respektují, že je to království medvěda, ne člověka. To má důležité vyústění metafyzické povahy: lidé podvědomě respektují existenci ještě jiného světa, než je ten jejich, světa, který nemají pod kontrolou, který je přesahuje a je silnější než oni. Důsledkem toho je vědomí vlastní malosti, jež v lepším případě vede k pokoře, v tom horším ke komplexu méněcennosti.

Jenže česká příroda žádnou bázeň nevyvolává, je to dílo člověka a důsledkem nekonfliktního vztahu k ní je přesvědčení, že metafyzika je blbost, neboť existuje jen jeden svět – ten náš, který máme plně pod kontrolou.

Alespoň tak si vysvětluji onu zvláštní českou věcnost a sebejistotu, která mě neustále překvapuje. Překvapuje mě, protože navzdory pověstnému realismu Čechů si myslím, že žijí v iluzi: pocit bezpečí, jež člověk zakouší při procházce dokonale organizovanou českou krajinou, je ve skutečnosti nebezpečně svůdným omylem. Vede totiž k oné podivné sebestřednosti většiny české společnosti a například k jejímu odporu vůči Evropské unii, jelikož ta reprezentuje onen „jiný svět“, který není pod kontrolou.

Nedostatek bázně, která je ostatně hybnou silou náboženství, má samozřejmě své výhody. Nepřestávala mě udivovat úžasná praktičnost národa, který se nehlásí k víře: třetina pohřbů je bez obřadu, protože ty jsou drahé a zbytečné. I na Slovensku jsou pohřební obřady drahé, ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se pohřeb nekonal.

Dlouho jsem tuto českou věcnost nedokázal pochopit a kladl si otázku, zda může existovat společnost odmítající metafyziku, odmítající cokoli uctívat a je pověstná tím, že si dokáže dělat legraci úplně ze všeho a nejvíc ze sebe samé. Je to jen hypotéza, ale myslím si, že Češi přece jen něco uctívají – a tím je právě jejich krajina, o níž zpívají v hymně a která jim nabízí posvátné pohodlí. Odtud onen typický český jev, který se dá popsat slovem pohoda.

Mnohé z toho, co mě na Češích udivuje, je mi trochu k smíchu a současně v tom cítím vážnost hlubšího jevu. Byl jsem loni s bratrem a našimi rodinami na pár dnů u rybníka v typickém českém kempu. Jedna rodina se ubytovala v chatce vedle nás a pantáta s břichem jako sud vytahoval z dodávky skládací stůl, židle, kotlík či spíše kotel, děti vyhnal na dříví a zbytek dne se celá rodina motala kolem ohně a vařila guláš. Byl to komický obrázek, ale co když tato česká rodina jen se vší vážností uctila svoji krajinu – zabydlením se v ní jako ve svém bytě?

V chatce z druhé strany se zase usadila rodina, která brzy ráno nasedla v úborech svítivých barev na kola a její schvácení členové se vrátili až večer. Také ona uctila krajinu – ježděním po ní. Obě rodiny přitom vyzařovaly onu neokázalou spokojenost, která je v Česku masovým jevem a její viditelné symboly – český kemp a česká hospoda – jsou rozesety po krajině v hustotě, jež je pro příchozího (nejen) ze Slovenska naprosto nepochopitelná.

Mých deset let v Česku mě přivedlo k poznání, jež s těmito pozorováními souvisí: každý národ je posedlý sám sebou, ale česká sebestřednost je zcela mimořádná. Až natolik, že jejím důsledkem je – v rozporu s přirozenou touhou národů expandovat – dobrovolné zmenšování státu na území čistého češství.

V Maďarsku prakticky v každé hospodě (či spíše restauraci, kavárně nebo čárdě, jelikož Maďaři klasické hospody nemají) visí na zdi mapa Velkého Maďarska, jež zaniklo v roce 1920. Nevzpomínám si, že bych v české hospodě kdy viděl mapu někdejšího Československa, tedy státu, k němuž se Češi hlásí, ale který byl kdysi dvakrát větší. Maďarský smutek po ztraceném území je všudypřítomný, zatímco Čechům jako by se ulevilo, že se jejich stát scvrkl pouze na území opěvované v hymně.

Problém je, že spokojenost s tímto stavem je tak silná, že vytěsnila jeden důležitý fakt: český stát je dnes úplně jiný, než byl v éře Československa, Češi však o něm a o sobě přemýšlejí tak, jako kdyby se nic nezměnilo. Odmítají uznat zjevnou realitu a tato neschopnost rozpoznat změnu je zvláštní tím spíše, že na Slovensku jsem byl svědkem dramatického procesu poznávání, že rozdělením Československa se pro Slováky změnilo vše.

Zrada jazyka

Proč jsou Češi navzdory svému smyslu pro věcnost někdy tak slepí vůči realitě a podle mého názoru mají sklony k sebeklamu? Jako všechny úvahy výše i tato je ryze amatérská a s touto licencí si dovolím říct, že jedním z důvodů je jazyk. Čeština, jejíž krásu jsem si deset let užíval psaním pro Respekt, je zrádná svojí svůdností. Češi ji právem uctívají, ale uctívají také racionalitu, která je s ní často v rozporu. Mnohokrát jsem zažil, že lež či hloupost oděna do češtiny a překryta její elegancí zní v mnoha (i slovenských) uších jako pravda nebo moudro. Slovenština je v tomto smyslu poctivější, je v ní mnohem obtížnější elegantně lhát a ještě těžší je zakrýt v ní hloupost (to, že slovenským voličům zjevná hloupost či lhaní tamních politiků nevadí, je jiná věc).

Česká debata – od té hospodské až po politickou – stojí na obecné shodě, že vítězit mají argumenty, tedy racionalita. Ve skutečnosti to však vůbec neplatí, je to iluze, na níž se čeština výrazně podílí. Každý národ je posedlý svým jazykem, ale zdejší posedlost češtinou je zcela mimořádná. Česko brebentí, jako když dýchá, a Slovensko je ve srovnání s ním mlčenlivou zemí. Cena, kterou Češi za opojení jazykem platí, je však falešné přesvědčení, že dokážou pojmenovat realitu, a tudíž ji mají pod kontrolou. Doufám jen, že tento sebeklam nebude mít osudové následky.

Ale já se vlastně Čechům nedivím, že mají pocit kontroly nad svojí krajinou i nad svým osudem. Za oněch deset let se životy lidí i funkčnost institucí dramaticky zlepšily a dnes lze odpovědět na větu Václava Havla z jeho novoročního projevu v lednu 1990 slovy: Tato země vzkvétá.

Soudě podle politiky je však v úpadku, a pokud mě něco opravdu znepokojuje, je to tento rozpor mezi žitou realitou a pocitem lidí z ní, jenž je nutí volit stále horší politiky. Je to jev typický dnes nejen pro Česko, že lidé jdou politickou volbou proti svým vlastním zájmům. Nicméně v každé zemi jsou důvody takové volby specifické a v tom českém případě zjišťuji, že moje teoretická česká identita, stavěná od dětství spíše na četbě české literatury než na intimním doteku s realitou, mi nedává odpověď. Tuším jen, že přívětivá a uklizená krajina není věrným obrazem české duše. Ta má svá temná zákoutí, kde bublají emoce v jistém smyslu divočejší než ty pověstné slovenské. Mám z těchto vášní obavy, protože Češi se nadále tváří, jako kdyby měli nad nimi kontrolu. Je to sebeklam. Nemají.

A přesto existuje jeden důvod k optimismu, který je specifický, souvisí s krajinou a způsobem života a Česko se jím výrazně liší od zbytku střední i východní Evropy. Z Česka se totiž neodchází. Jistě, pár desítek tisíc lidí vyrazilo pracovat i žít do zahraničí, ale to je zanedbatelný počet ve srovnání se stovkami tisíc Maďarů či Slováků, nebo dokonce dvěma miliony Poláků, kteří opustili svoji zemi (nemluvě o Bulharsku, Rumunsku či Pobaltí).

Tento rozdíl a česká výhoda mohou mít dramatické důsledky. Na Slovensku fyzicky cítíte nedostatek aktivních a schopných – zejména mladých – lidí. Odešli. V Česku však zůstávají (nebo sem dokonce přicházejí ze Slovenska) a přímo fyzicky je cítit jejich přítomnost v bublající aktivitě nevládek a občanských sdružení, v síle českých institucí a veřejného života.

Myslím si, že zůstávají, protože uctívají svoji krajinu, tuto uklizenou a bezpečnou obří zahradu, které se říká česká kotlina. A zároveň mám dojem, že si konečně začínají uvědomovat, že příroda může mít i metafyzickou povahu a že si zaslouží svobodu. To jsou ty – částečně vítězné – souboje o Šumavu a o bezzásahové zóny v různých koutech země. Není lepší zprávou pro Česko, než že se do země začínají vracet vlci a dokážou zde přežít. Moje máma by byla zděšená, ale já to vidím jako záblesk naděje, že česká společnost má nakročeno k větší pokoře vůči světu, jenž ji přesahuje – v tom nejširším smyslu. Držím jí v tom palce.