Byla by to škoda

Budoucnost festivalu Struny podzimu je nejistá, jeho letošní jarní galavečer se konat nebude. Zpráva, která se minulý týden prohnala kulturními rubrikami, přitom zazněla zcela nečekaně.

Festival svým zacílením na soudobou klasiku, jazz a hudbu mimo západní popový kánon už dlouhodobě patří k vrcholům pražského kulturního života. Před pár měsíci zakončil sezonu dvacátým a co do návštěvnosti opět úspěšným ročníkem, jeho finanční situace byla nebývale stabilizovaná. Po programové stránce byl čím dál zajímavější a pestřejší.

Za otřesem zajetého podniku stojí lidský rozměr, vyčerpání sil i rozchod ústřední dvojice, která festival společně budovala patnáct let: zakladatele a uměleckého ředitele Marka Vrabce a výkonné ředitelky Dany Syrové.

Marek Vrabec situaci koncem týdne sice zklidnil prohlášením, že změna týmu značku neohrozí, ovšem již nyní lze spekulovat, že bez galavečeru, který mířil na mecenáše, budou Struny podzimu na prahu své třetí dekády nejspíš skromnější.

Především ale nová situace ukazuje, v jak křehkém postavení se v Praze a Česku obecně stále nachází tento typ vyšší, přesto však přístupné a zajímavé kultury, jež nás přibližuje k západním metropolím, jako jsou Vídeň či Berlín.

Schopní a pestrobarevní

Struny podzimu bez nadsázky rozšiřují zdejší kulturní obzory, nečekaně míchají žánry a vyhledávají pro ně netypické prostory. Díky tomu mohl popový písničkář Rufus Wainwright vystoupit na pódiu Stavovského divadla, držitel Pulitzerovy ceny David…