Dopisy

Divoká olympiáda

Respekt 33/2016

Reaguji jako účastník olympiády, novinář webu Atletika.cz a časopisu Atletika. S hlavní myšlenkou v zásadě souhlasím a úvahu nad časovým prohozením Ria s Londýnem považuju za trefnou. Vyzdvihovaná nespoutaná divokost však mnohdy přesáhla únosnou mez.

Nepatřím k těm, kdo nesnesou pohled na chudobu v blízkosti bohatství, a nehroutím se ani z nastydnutí z klimatizací nesmyslně nastavených i na 12 stupňů. Naopak dokážu se povznést nad to, když věci nefungují – jako třeba slabé bezdrátové připojení na novinářské tribuně, které je vydáváno za extra službu, přitom zároveň v „media guide“ tvrdí, jak se budou snažit zajistit maximálně možné kvalitní připojení ve všech tiskáčích i na tribunách.

Ovšem zlehčování lidských životů, případně zdraví lidí, mi zní tak trochu jako úvaha z tepla pražské redakce, případně od šťastlivce, kterému se nic špatného v Riu nepřihodilo. Ano, jistě, člověk musí být obezřetný a (nejen) potmě raději chodit ve dvojici nebo jezdit taxíkem. Ale na „divoký život Brazilců“ se začnete dívat jinak, když autobusáci jezdí, jako kdyby vozili prázdné sedačky. I to berete s humorem, dokud dva čeští fotografové nestráví noc v nemocnici, jeden z nich s naštípnutým krčním obratlem. Divokost přijímáte snáz, dokud nemáte otřesný zážitek jako dvě jiné kolegyně, jež byly zhruba ze vzdálenosti deseti metrů svědkyněmi vraždy.

Když jsme se vraceli z posledního výletu po Riu a šli si vyfotit Lapu v moderní části centra, bylo světlo. Najednou jsme ale byli ve dvojici v ulici sami, proti nám čtveřice kluků, věk 10–15 let. Naštěstí vše dopadlo dobře, nic nám neukradli, když jsme ztropili křik, utekli. Já si však odnesl otřesný zážitek, když se mi podařilo zastavit ruku šermující mi před obličejem s rozbitým hrdlem lahve; kolega, na kterého útočili podobným způsobem, dostal navíc ránu do nohy paralyzérem, jímž mu zřejmě natrhli lýtkový sval.

Michal Procházka,
Český atletický svaz

Anketa / Starosta je fajn, tak chceme i císaře

Respekt 35/2016

Překvapil mne rezervovaný podtón kladoucí císaře a Vídeň do protikladu k české národní emancipaci. Zvlášť úsměvné je třeba zdůrazňování toho, že se nenechal korunovat českým králem. Když se zahajovala sbírka na Národní divadlo, věnoval František Josef I. první osobní příspěvek ve výši pět tisíc zlatých a po zprávě o vyhoření dal okamžitě dalších 13 tisíc. Navzdory dojímavým historkám o sbírce byl ostatně hlavním zdrojem financí na stavbu ND rozpočet Rakouského císařství. I ti nejzarputilejší národovci by si tohoto odkazu na břehu Vltavy měli u Františka Josefa I. považovat: to třeba minulý prezident se slogany o přivazování se řetězy proti stavbě Kaplického Národní knihovny nebo současný prezident se svým čínsko-českým kanálem za sebou podobně důstojnou „národní“ stopu nezanechají. Ostatně ani to, že se panovník na korunovační klenoty málem vyzvrací, není lepší než se nenechat korunovat vůbec.

Jeho vstřícnost ke všem poddaným se ostatně projevovala i v detailech typu jak coby katolík přispěl na stavbu evangelického Červeného kostela v Brně. A zapomínat by se nemělo ani na „Českou akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“ coby předchůdkyni dnešní AV ČR a výrazné věno pro český vědecký život.

Jako vnuk legionáře si jsem vědom utrpení, které válka přinesla, i to ho, že to byla absence loajality, která nakonec pomohla též Masarykovi a této naší současné státní tradici. Ve srovnání s dnešními žabomyšími spory to byl ale panovník, po kterém jednoznačná pozitivní stopa pro řadu dalších generací zůstala. Je dost škoda, že toto vědomí není u nás historickou samozřejmostí a že se připomíná jen se společensky okrajovými aktivitami monarchistů.

Jiří Zlatuška,
poslanec PSP ČR