Rok po roce

Petr Pánek (49) by si mohl zaslouženě užívat rentiérského života. Opálený usměvavý muž v černém tričku, který si dává na zahrádce ostravské hospody Spolek poobědové pivo, totiž před časem výhodně prodal svoji firmu a sebe i svoji rodinu finančně zabezpečil. Jenže mezi dvěma loky radegastu mu zvoní telefon a na displeji se ukáže jméno šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů, dopoledne s grafikem řešil poslední pokusy autorů změnit něco na svých textech v knize o migraci, která jde právě do tisku, a před pěti minutami se svazkem klíčů v ruce provázel novinářskou návštěvu prostorem, kde jsou sice dnes okopané zdi a zalepená okna, ale kde plánuje na podzim otevřít nové kulturně-vzdělávací centrum.

Petr Pánek si totiž lenivě neužívá vydělaných peněz, ale naopak je – spolu se svým časem a energií – investuje do aktivit sdružení PANT, jež před bezmála deseti lety založil s několika učiteli dějepisu, které stejně jako jeho frustrovalo, že děti ve školách tráví v hodinách historie dlouhou dobu s lovci mamutů a Velkou Moravou a naopak k událostem moderních dějin typu únor 1948 či normalizace se buď vůbec nedostanou, nebo je jen zběžně prolétnou. Jak vidno z Pánkova programu, záběr sdružení se mezitím značně rozšířil, původní účel však zůstává. Už teď se ale díky práci PANT nepoměr mezi pravěkem a 20. stoletím na školách pomalu obrací.

Máme plán

Člověk má co dělat, aby tuhle několikakilovou bichli, která na první pohled vypadá jako objemný šanon velmi pilného účetního,…