Když se ztrácí paměť

„Pořád přemýšlím, jestli jsem postupovala správně,“ povzdechne si Eva Bíšková (38). Od chvíle, kdy se matčino zapomínání zhoršilo natolik, že spolu poprvé navštívily lékaře, uběhly už dva roky. Alzheimerovu demenci zná za tu dobu dobře, přesto je plná pochybností. „Péče je vyčerpávající a ještě těžší je rozhodovat se, co je pro nemocného člověka to nejlepší. Chvílemi musíte jednat proti jeho vůli, i když je to váš rodič.“

První nejistota se objevila už tehdy s návštěvou lékaře. Bylo čím dál jasnější, že matčiny výpadky paměti signalizují nějaký vážnější problém, praktický doktor věci ale nepřikládal větší váhu. „Řekl mi – a co byste chtěla v tomhle věku?“ vypráví Eva Bíšková. Znalosti praktických lékařů o demenci se v Česku velmi liší a zlehčování příznaků někdy oddálí stanovení přesné diagnózy a nasazení léků, které dokážou nemoc zpomalit. Přesně to se dvojici žen stalo, na specializované vyšetření dorazily, až když se mentální schopnosti znovu zhoršily.

Eva Bíšková matce postupně vytvořila systém, který jí pomáhal samostatně žít. Bydlí nedaleko od sebe a dcera se tak každý večer u matky zastavila a sepsala s ní do sešitu podrobný program úkolů pro další den (umýt se, dojít si koupit rohlíky, udělat oběd) „Fungovalo to. Ačkoli se paměť dál zhoršovala, díky tomuhle plánu dokázala máma své dny zvládat samostatně, a když si nebyla jistá, zavolala,“ popisuje Bíšková první fázi nemoci.

Pro Alzheimerovu chorobu je typické, že se stav nemocného zhoršuje ve skocích. U paní Evy nastal zhruba před dvěma měsíci. Přestože už nějakou dobu brala léky, ze dne na den se začala bát vycházet ze svého bytu, propadla se do úzkostí a nikoho kromě dcery nechtěla pouštět. Plánovací sešit přestal fungovat, stará žena už nebyla schopná si vzpomenout, jestli se najedla. Nevěděla, zda byla někdy vdaná, nepoznávala syna. „Musela jsem za ní jezdit třikrát denně a mezitím trnula hrůzou, co se stane,“ vzpomíná dcera. Péče se stala vyčerpávající řeholí. Nejvíc ovšem Evu Bíškovou trápilo, že nerozumí tomu, co se v matce děje a jak jí může pomoci. „Jako by měla v hlavě obrazy, které si nedokáže spojit,“ popisuje.

Byla rozhodnutá umožnit matce žít co nejdéle v bytě, kde strávila většinu života. Zkusila najmout pečovatelku, ale nemocná žena jí z úzkosti odmítala pustit dál. Antidepresiva nepomohla a situace se jevila čím dál zoufalejší. Bylo jasné, že pobyt doma už staré ženě nesvědčí, a paní Bíšková se s těžkým srdcem rozhodla nechat matku hospitalizovat na psychiatrické klinice v Bohnicích.

Čas, který teď má, věnuje pátrání po novém domově pro matku a přemýšlení, jak jej zaplatit. Ceny za stacionáře pro lidi s demencí se pohybují kolem dvaceti tisíc měsíčně, které školní družinářka z platu neušetří. Pár dní, jež matka strávila v léčebně, ale přineslo jedno překvapení – změna prostředí, které se Eva Bíšková bránila, nemocné ženě naopak prospěla. „Když jsem šla mámu do nemocnice navštívit, viděla jsem, jak sedí s dalšími pacientkami u stolu, smějí se a povídají si. Každá mluvila o něčem jiném, ale zjevně si společnost užívaly,“ vypráví. „Po řadě měsíců jsem ji viděla šťastnou.“

Čtěte v novém Respektu 35/2015: příběhy rodin, do nichž vstoupila Alzheimerova nemoc.  Experti odhadují, že touto chorobou a dalšími formami demence u nás trpí zhruba sto padesát tisíc lidí, a propočty pro Česko odhadují, že vlivem stárnutí populace a vyšší délky dožití postihne tato choroba v roce 2050 skoro čtyři sta tisíc lidí. Někdo se o ně – respektive o nás – bude muset postarat. A ukazuje se, že na epidemii budoucnosti jsme jen velmi málo připraveni.