Nepřizpůsobivý

O uplynulé neděli oslavil malíř Pavel Brázda devadesátiny. Muž pověstný nekompromisní povahou nyní nečekaně od obrazů a kreseb přešel k fotografování svých instalací. Zaplnil jimi celý dům, který už šedesát šest let obývá se svou ženou, rovněž výtvarnicí Věrou Novákovou.

Vidím, že i pár dní před oslavami dál pilně tvoříte.

Prošel jsem teď několika nemocnicemi. A zjistil jsem, že jsem dostatečně zdravý na to, abych tady ještě několik roků pobyl. Vědecko-technický pokrok mi umožňuje díky kardiostimulátoru dál žít, což je pro tvorbu základní předpoklad. S případným smrtelným úderem samozřejmě musím počítat, teď by se mi však strašně moc nehodil, protože dílo nemám za sebou, ale před sebou. Nevzpomínám na minulost, jsem zaměřen na bezprostřední přítomnost a budoucnost.

Jak jste se dostal k prostorovým instalacím? Jindy tady máte všude uklizeno, teď tu však leží kupy papírů, krabic, obrazů a vůbec všeho, co je jindy uložené ve skříních.

Nemocný jsem začal být na Velikonoce. Dlouho se to táhlo, já na to nejsem zvyklý, nemocný nikdy nebývám. Nedal jsem se ale, sedl jsem k počítači, dodělával jsem na něm své grafiky, prošel jsem všechny nové podle abecedy od A až do Z. Teď mohou být konečně vytisknuté. Svůj záměr jsem ovšem dokončil dřív, než jsem čekal. A najednou jsem nevěděl, co dělat.

Nenapadlo vás nedělat nic, třeba jen odpočívat na zahradě?

To mě nenapadlo nikdy. Začal jsem proto s činností literární. Mým okolím to sice bylo považováno za naprosto šílené, nicméně pokusy, jak to zarazit, se ukázaly být neúčinné. Tvrdošíjně jsem jim vzdoroval.

O čem jste psal?

Z jedné strany to byly deníkové záznamy, které se blíží cinéma vérité, čili prosté záznamy skutečnosti. A pak velice formalizované texty. Ve volném verši, valná část z nich ovšem byla rýmovaná tradičně. Mám rád středověké a lidové rýmovačky, to mi jde samo, jako kdybych jen zaznamenával něčí diktát.

Proč to okolí nepřijímalo?

Protože byla má literární tvorba doprovázena děsivými okrajovými projevy. Mé okolí je bralo až příliš vážně, mysleli si, že se blížím sebevraždě.

Věra Nováková: Jestli do toho můžu vstoupit: vytýkali jsme mu, že přestal jíst, spát a brát léky. To nebyla legrace, jednou zkolaboval ve spíži, ztratil vědomí a museli jsme zavolat pohotovost. Dali mu infuzi a odvezli ho do nemocnice. Byl dehydratovaný, protože nic jiného než tvorba ho nezajímalo, tak ani nepil. Na nějaké hlídání svého stavu je ovšem alergický. Prý je dospělý, tak na něj nemáme dohlížet. Ale já ho třeba ráno našla, jak pořád u stolu píše a před sebou má prášky ještě z předešlého dne. Vcítil se zkrátka do rozervaného umělce.

To je bohužel přetrvávající romantická představa, že člověk se pravým umělcem stává, teprve až když umírá hladem. Pavel proti sobě postavil velké umění a normální život. A já preferuji před uměním život, protože bez něj by žádné umění nebylo. Nakonec si vzal do hlavy, že bude fotografovat. I v nemocnici, kde se to nesmí. Když přišla velká vizita, primář mu řekl „Mistře, tady nesmíte fotografovat.“ No a mistr se nemohl ubránit a když doktoři odcházeli, tak si je ještě vyblesknul.

Pavel Brázda: Dělám rád zakázané věci, když to má smysl a nikoho to nepoškodí.

Pestrobarevný konzum

Co dál jste v nemocnici fotil?

Byla tam spousta zajímavých věcí. Oprýskané detaily na zdech, spolupacienti ležící na pokraji smrti, spousta znamenitých záběrů. Podlaha, která byla zpracovaná tak, že bylo možné z ní pouhým výřezem vytěžit prapodivné figurativní výjevy. Ještě se tam musím někdy vrátit pořídit další fotografie.

Jak jste se tedy dostal k domácím zátiším?

Když jsem po návratu z nemocnice přestal psát, Věra mně říkala, že by bylo dobré, abychom se víc dělili o domácí práce. Abych tu nenechával nepořádek. Tak mě napadlo jí v kuchyni připravit stůl s květinovou vázou uprostřed, naparádil jsem to jako takovou estetickou samoúčelnou spořádanou podívanou. Vyvedl jsem to prostorově naprosto přesně, aby to bylo ve vzájemných dobrých vztazích. Takové radostné překvapení v podobě vzorně spořádané snídaně. Věra přišla a rozmetala to, protože ji vůbec nenapadlo, že je to zvláštní podívaná připravená speciálně pro ni.

Nicméně jsem v tom pokračoval dál a viděl jsem, že je to tak dobré, že by stálo za to to nafotografovat. Zdokumentovat, jak se chaos mění v řád. Z nejobyčejnějších věcí totiž bezděčně vznikají zátiší zcela nového typu, která odpovídají složení předmětů života konzumní společnosti. Už ve veristicky pojatých holandských zátiších se do určité míry promítaly zájmy těch lidí, kteří si obrazy objednávali: že třeba měli rádi kančí hlavu nebo zastřelené bažanty. Já mám konzumní kulturu v její pestrobarevnosti rád. Pro většinu lidí je to taky jediné výtvarné umění, se kterým se v životě setkají. Barevné časopisy, reklamy, fasády obchodů, to všechno není jen dílem vyprázdněnosti.

Banální konzumnost, až vyprázdněnost současné kultury – jak už to dělal pop-art – ve svém novém díle také kriticky předvedu. Ale především se soustředím na předvedení lidských situací a vztahů, které jsem zpracoval už v malovaných obrazech a nedávno v kresbách na počítači. Tady se budou v jiné formě opakovat.

Z čeho svá zátiší skládáte?

Vycházím z banálních předmětů, kterými jsme tady doma s Věrou obklopení. Kalendáře, plakáty, naše vlastní obrazy, krabice od kdečeho, léky… Sestavuji z toho všeho vztahové situace a výsledkem procesu budou finální fotografie. Vystavím je zde na svých devadesátinách pro přátele. Což je navíc dobrá záminka pro to, abych proces urychlil, abych měl za sebou další věc úspěšně splněnou. I když to teď tady, jak se tak dívám, vypadá zatím hodně beznadějně a dezolátně.

A pak v tom hodláte pokračovat?

Fotografování přesunu ven. Do obchodních domů, v nichž se cítím jako v nových rájích téhle společnosti. Budu v nich hledat to, co ve výlohách už ve třicátých letech nacházel surrealista Jindřich Štyrský a pak to fotograficky shrnul do knihy Na jehlách těchto dní. To mě odedávna uspokojovalo a bylo to pro mě inspirativní, navazoval jsem na to stejně jako na svého prastrýce Josefa Čapka, který zase objevoval projevy lidového umění, jež ostatní přehlíželi. Mně půjde konkrétně o hledání krásy v řádu. Proto – jak tady vidíte před sebou – vedle sebe dám obraz Mistra Theodorika a mé vlastní plátno Nezapomněl jste se oholit?. A na oči těch postav položím pilulky. V obou vidím řád a v něm je ta krása.

Klausova medaile

Před třemi lety jste vrátil prezidentovi Václavu Klausovi medaili Za zásluhy v oblasti umění kvůli jeho proruským postojům. Proč jste ji od něj v roce 2008 vůbec přijal?

Bylo mi tehdy řečeno, že ji neudílí prezident, ale Senát. Prezident medaili jenom předává, zatímco Senát o ní rozhoduje na podkladě doporučení různých kulturních institucí. Tak jsem si říkal, že senátorům nebudu kazit radost, když si mě vybrali. Dvorní uvaděč do Vladislavského sálu se mě mimochodem ptal, jestli nemám trému. To jsem se musel smát, já a tréma! A smál jsem se i tehdy, když mi Klaus medaili věšel na sako. Ona se nepřišpendluje na klopu, ale věší se na takový háček, který na vás už předem přidělají. Aby s tím prezident neměl práci.

Před deseti lety vám Milan Knížák k osmdesátinám připravil retrospektivu ve Veletržním paláci. Toho taky nelitujete, že jste nabídku přijal od člověka, který se ukázal být značně problematickou postavou?

Vtipné je, že když jsem byl navržen na tu medaili, Národní galerie mě nedoporučila. Protože její šéf Knížák řekl, že by se řády neměly dávat živým umělcům. No a za dva roky sám přijal tutéž medaili! Ale co se týče mé výstavy: byl jsem zvyklý si dělat výstavy sám, Knížák si ale do toho nenechal fušovat a dobře udělal. Protože těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby se ve Veletržním paláci setkali dva kohouti na jednom smetišti. Přičemž já bych pochopitelně chtěl být tím prvním kohoutem a on také. Důležité je, že expozici nakonec Knížák udělal opravdu dobře, svůj úkol zvládl naprosto výborně. Mám proč mu být dodnes vděčný. I za to že zařadil mé dílo do stálé expozice ve Veletržním paláci.

Kvůli vaší nesmlouvavé povaze vás oba s Věrou v roce 1949 prověrkové komise vyloučily z Akademie výtvarných umění. Poprvé jste vystavovali až v roce 1992, kdy vám bylo šestašedesát a vaší ženě čtyřiašedesát. Není vám zpětně líto těch ztracených let, kdy jste nemohli pořádně tvořit, natož vystavovat?

Když už jsme se rozhodli neemigrovat, museli jsme situaci přijmout, jaká byla. Zvykl jsem si počítat s tím, že se jednou mé i Věřiny věci stejně dostanou do veřejného prostoru. Že přijde svobodná doba, které se možná nedožijeme, ale naše obrazy ano. Teď tu dobu máme, proto se snažím, aby naše věci byly vidět. Věra se ovšem tomu u své tvorby spíš brání.

VN: I já jsem brala situaci, jaká byla. Abych se uzavřela do trpkosti, to bych sama sebe odsoudila k vnitřnímu vězení. Svým způsobem to navíc mělo své výhody. Nemuseli jsme přebírat obecné hodnoty, včetně ideologických, byli jsme hrozně svobodní. Nemohli jsme si sice vydělávat výtvarnou činností, ale to nás osvobozovalo od toho přizpůsobovat se objednavateli.

PB: To bychom stejně nedělali!

VN: Já jsem dělala dětské omalovánky, to bylo prima, nikdo mi do toho nekecal. Negativní bylo, že Pavel to prožíval hůř. Pro mužského je těžké nemoct ventilovat svou ctižádostivost. Propadal proto spíš depresivním náladám. U ženské je to jiné, nakonec musí stejně se životem nějakým způsobem korespondovat, když vychovává děti. Pro mě bylo naopak obrovsky obtížné potom vylézt na tu naši první výstavu v Ženských domovech. Bylo to, jako když vyleze nějaké zvířátko z díry na světlo. Postavit se najednou před veřejnost! Pavel si to užíval, zato já jsem se od nervů ráno celá příšerně osypala. Má sestra doktorka mi musela dát vitaminovou injekci, aby mi to splasklo. Spolužáci z akademie, kteří byli zvyklí být neustále v kontaktu s publikem, by takový problém pochopitelně nikdy neměli. Ale pro mě to byl hrozný šok.

Opravdu jste si to užíval?

No ano, pro mě to vůbec žádný problém nebyl. Výstava byla ostatně jen součástí programu, na kterém jsem měl už od konce osmdesátých let nemalý podíl. Už na jaře roku 1989 jsem se účastnil skupinové polooficiální výstavy Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici a s lidmi z Galerie mladých jsem se zasazoval za sesazení senilního předsednictva Svazu českých výtvarných umělců. Procházel jsem s nimi všechny možné prostory, kde by se daly pořádat výstavy, než nám nabídli právě druhé podzemní patro tehdy zavřené tržnice. Zapojovat se do veřejného dění mi nikdy nedělalo potíže. Asi jak jsem z právnické rodiny, tak jsem vychovaný v tom, že když je potřeba zmobilizovat síly, tak to udělám. Stejně jako když teď mám komentované prohlídky svých výstav. I když je mi třeba ráno špatně nebo jsem v jakémkoli stavu, dám se rychle dohromady a hodinu tam pak lidem vykládám.

O statečnosti

Ve výtvarném umění u nás moc odvážných postojů ve 20. století nenajdeme. Čím to je, že třeba Chartu 77 podepsalo naprosté minimum výtvarníků?

Já jsem Chartu 77 nepodepsal, protože když začalo podepisování, vyhodili za to Martina Palouše z koksové kotelny, kde pracoval. Jeho parťák Petr Fidelius místo něj potřeboval sehnat nějakého spolehlivého člověka, který by tam dál nerušeně připravoval vydávání Kritického sborníku. Domluvili jsme se na mém nástupu a na tom, že podepisovat nebudu, aby to mohlo dál pokračovat. Jinak bych podepsal taky. Neměl jsem sice dobrý kádrový posudek, ale v kotelně jsem byl považovaný za naprosto neškodného. Ale proč bylo u nás tak málo odvážných výtvarníků? Já nevím. Ti, u kterých byl důvod je brát vážně, stateční často byli. Třeba Mikuláš Medek, ten kompromisy nedělal. Nebo pochopitelně lidé z undergroundu, Viktor Karlík, David Němec: nejlepší obrazy udělali, když oficiálně nemohli vystavovat.

VN: Já taky nepodepsala. S chartisty jsem byla neustále v kontaktu, vždyť jsem Václavu Bendovi a Kamile Neubauerové šla za svědka na svatbu. Ale říkala jsem si, že svou daň už jsme s Pavlem dali tím naším vyhazovem ze školy, naše Káťa se zrovna chtěla dostat na gymnázium… Takže jsem chartistům pomáhala, ale nepodepsala jsem. Byl to možná blbej důvod, ale furt lepší, než kdyby to bylo kvůli tomu, že bych chtěla malovat.

Chodíte na výstavy současného umění?

Hodně ne, ale málo ano. Samozřejmě raději na jména, která znám, ale vybírám si i podle fotografií na pozvánkách. Mám dojem, že je tam dost věcí, které mně nejsou cizí, u nichž naopak shledávám dost stylově příbuzného.

VN: Pavel jede víc po tom, co je mu stylově blízké, mě spíš zajímá ten nový duch, rozdílné věci. Jsou tu vážné snahy vidět věci jinak, z jiného úhlu, než jak je vidíme my. Samozřejmě že je mezi nimi spousta módních nánosů a opakování toho, co už bylo. Nemám zas tak moc velký přehled, je těžké se v tom množství zorientovat, ale zajímá mě to. A jak tomu nerozumím, tak k tomu hledám svou cestu.

Vzali jste se před šestašedesáti lety a oba stále tvoříte. Co je těžší: zůstat u umění, nebo spolu?

VN: Tak manželství není žádná sranda.

PB: Je to náročné. A abych pravdu řekl, občas docela vážně uvažuji o možnosti, že bych se ještě rozvedl. Že bych utekl před těmi dobromyslnými útlaky svého okolí.

VN: Pro bulvár by to teda bylo v našem věku sousto!

PB: To by mně vůbec nevadilo, já bych z toho samozřejmě udělal nějakou legraci. Ale myslím, že Věra na to ještě není zralá.