Kněžna Ludmila, Marie Terezie a já?

Dvě ženy v historii, každá další by byla zázrak, natož kdyby na vedoucí politickou pozici byla zvolena chytrá žena, která má názory a nebojí se je říkat. Moc takových v českém veřejném životě není. Další věc je, jak by ženu prezidentku vzali politici. Většina z nich poslední ženu na vedoucí pozici viděla v dětství – paní učitelku. A do čeho bych vlastně byla zvolena? Do téměř psychopatické a arogantní politické kultury. Spousta žen, včetně mě, si řekne, jestli má střet s takovými moresy zapotřebí. A určitě si to říká i dost mužů, kterým neustálé poměřování a povyšování přijde už trapné. Ti bohužel v politice chybějí také.

V každém případě, Česká republika je parlamentní demokracie. První věc tedy je, že bych respektovala naši ústavu a dělbu moci. Může se to zdát jako samozřejmost, ale neděje se to. Prezidentství obnáší obrovskou míru odpovědnosti – je to důležitý symbol, a proto by prezidentka měla být prezidentkou všech. To ovšem nechápu jako povlávání podle nálad společnosti, ale jako nutnost naslouchat různým skupinám. Naše společnost je dnes extrémně polarizovaná. Místo nesnášenlivých poznámek vůči nesouhlasnému názoru potřebujeme vytvářet prostor pro to, aby bylo možné vyjádřit různé obavy a potřeby lidí a posilovat to, co nás všechny spojuje: respekt, důstojnost a nenásilí. To jsou hodnoty, které bych jako prezidentka ve veřejném prostoru hájila.

Co považuji za klíčové, je role prezidentky v zahraniční politice. Uvědomuji si to pokaždé, když se při zahraničních…