Jak uzdravit Invalidovnu

Pražská Invalidovna, chátrající barokní skvost na okraji Karlína, byla tento týden spolu s dalšími objekty prohlášena národní kulturní památkou. Stát se tento rozsáhlý objekt loni v létě pokoušel prodat. Na prohlídky chodili developeři i soukromé osoby, ale nenašel se ale nikdo, kdo by byl ochoten zaplatit požadovaných 638 milionů korun. Budovy se nakonec ujal Národní památkový ústav, který ji od státu dostal zdarma.

„S trochou nadsázky jde říci, že teď už si tam nepůjde ani uprdnout. To odradí soukromý sektor,“ říká Nisan Jazairi z Iniciativy pro Invalidovnu a poukazuje na to, že dosud nedošlo ani k převodu na NPÚ. Povýšení stavby na vyšší stupeň ochrany je tak třeba přivítat, Invalidovna také podle něho bude moci lépe čerpat peníze na opravu z evropských fondů. Památkáři chtějí do budovy investovat částku v řádech miliard a umístit do budovy své kanceláře. Jazairi ale bojuje za jiné řešení:  chtěl by Invalidovnu opravit jen lehce, oživit ji a pustit do ní veřejnost. Při této příležitosti odmykáme text o budoucnosti Invalidovny, který vznikl poté, co se o budovu památkáři přihlásili. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

…

Nabízela se k prodeji, ale žádný kupec neměl za ty stovky milionů zájem. Teď Invalidovně svitla naděje: o její rozsáhlý zanedbaný areál se přihlásil Národní památkový ústav a slibuje, že se budovy ujme. Zatím není jasné, kde vezme peníze na opravu chráněného barokního klenotu, ani k čemu budovu využije. Kromě památkářů se ale o budovu zajímají také místní politici a různé občanské spolky, kteří mají jedno společné: mluví o tom, že by Invalidovna měla „žít“. Představy, co tohle oblíbené slůvko znamená, se však velmi liší.

Skrytý svět

Invalidovna, zastrčená na samém konci Karlína, je zepředu hezky opravená, okolní park francouzského stylu je úhledně zastřižen. Ostatní strany objektu jsou ale zanedbané – červená fasáda je omšelá a popraskaná, přilehlá zahrada zpustlá. Mezi býlím a kopřivami rostou ovocné stromy, které tu kdysi dávno vysázeli lidé, pro něž byl areál postaven – zmrzačení veteráni rakousko-uherských válek.

„Důstojníci si tu pěstovali hrušky, švestky, měli tu zahrádky se zeleninou,“ říká mladá slečna zastupující stát, která novinářskou návštěvu vede vysokou trávou. Je vidět, že tu nedělá prohlídku poprvé, působí jako zkušená realitní makléřka. Má s sebou dokonce papírový katalog, který Invalidovnu inzeruje jako barokní perlu na prodej. Brožura obsahuje fotografie, informace o velikosti a stavu budovy, na jejím konci je tučně vytištěná cenovka – 638 milionů korun. Na perlu se prý byli podívat různí zájemci, mimo jiné italská firma provozující hotely, ale nikdo neprojevil vážný zájem ji koupit.

Když návštěvník vstoupí dovnitř a zavřou se za ním těžké dveře Invalidovny, má pocit, jako by se ocitl v jiném světě. Skrz mohutné barokní zdi, které jsou místy jeden a půl metru silné, sem zvuky města doléhají jen tlumeně, jakoby z dálky. Ačkoli je srpen a venku svítí slunce, ve zdejších kamenných místnostech se drží chlad. Na stěnách vysoko nad hlavou je ještě dobře vidět ryska hladiny vody, která Karlín zaplavila v roce 2002.

V Invalidovně není těžké se zorientovat: čtvercovou stavbu ze všech čtyř stran lemuje chodba, z níž vedou vchody do malých postranních místností, kde žili invalidé. V každém pokoji žilo dvacet až třicet vysloužilců a jejich rodinných příslušníků. Kromě malých místností pro invalidy je tu několik prostornějších sálů: kaple se skleněnými vitrážemi, kde se sloužily mše, nebo třeba bývalé kasino pro důstojníky. Uprostřed čtvercového komplexu je park s kašnou a stoletými platany.

Objekt si přišel prohlédnout i Ondřej Kobza, provozovatel několika pražských kaváren, který se zabývá oživováním spících míst. „Jaká je střecha? Kde je voda? A co elektřina?“ ptá se hned věcně. „Střecha je v docela dobrém stavu. S vodou je to složitější. Je jenom v rozích budovy, stejně jako záchody. Elektřina je, ale rozvodů je málo. Topí se přímotopy, pak jsou tu stará kamna na uhlí,“ vyjmenovává slečna průvodkyně. Odhady o tom, kolik by stála rekonstrukce Invalidovny, se pohybují většinou od mnoha set milionů (odhad Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) až po dvě miliardy (odhady Filozofické fakulty UK, která sem kdysi chtěla umístit svůj kampus).

Karlínská Invalidovna byla postavena v letech 1731–1737 slavným českým architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem z peněz hraběte Petra Strozziho, který se rozhodl postarat o rakouské válečné invalidy poté, co byl sám zraněn v boji. V době největší slávy Invalidovny v polovině 19. století jich tu bydlelo asi 1400. Podle dobových zápisků byla Invalidovna svět sám pro sebe, město ve městě. Měla vlastní bohoslužby, svoji školu, do níž docházely děti z Karlína, nemocnici a márnici, vojenský soud, pekárnu, řeznictví a mnoho drobných krámků. S rozpadem rakouského mocnářství po první světové válce však Invalidovna postupně ztrácela svoji funkci. Ve dvacátých letech tu mladý československý stát začal budovat vojenské muzeum a archiv, veterány začaly vytlačovat exponáty pušek a děl, a také stohy papíru. V té době tu žil i slavný fotograf  Josef Sudek, který při vojenské službě na italské frontě přišel o ruku. Během pěti let, které tu strávil, zde vytvořil soubor Z Invalidovny. Jeho melancholické černobílé fotografie zachycují obyvatele Invalidovny, kterak posedávají v zakouřených místnostech, do nichž klenutými okny proniká světlo.

„Budova by mohla mít i dočasné využití, než se najdou peníze a účel. Kdybych to tu měl oživit já, dělal bych to postupně. Jednou týdně koncert, promítání nebo komentovanou prohlídku. Ze začátku třeba jenom v několika místnostech,“ přemítá Kobza na chodbě Invalidovny. Možným řešením by podle něho bylo, kdyby si někdo od státu pronajal část budovy za symbolické nájemné a zavázal se do ní během roku investovat určitou sumu peněz. Na podobném principu má on sám v Posázaví od církve pronajatý hrad Pirkštejn, ve kterém částečně žije.

Prohlídku náhle přeruší zpráva v mobilu naší průvodkyně – Invalidovnu od státního správce převezmou památkáři. „Hlavní záměr je zpřístupnit budovu veřejnosti. Dělat tu výstavy, poskytovat vzdělávání,“ říká do telefonu mluvčí NPÚ Jana Tichá. Záměrem památkářů je umístit sem část svých kanceláří, část přenechat jiným organizacím, které potřebují místo – Tichá zmiňuje Pražský filharmonický sbor a ministerstvo zemědělství. Kdo dá na opravu Invalidovny peníze, to zatím památkáři nevědí, odhady na opravu jsou ale prý přemrštěné. „Byli jsme se tam podívat, stav je sice zanedbaný, ale rozhodně ne havarijní,“ říká Tichá. O peníze zřejmě požádá ministra financí šéf rezortu kultury, ten je ale nyní na dovolené, stejně jako náměstek pro kulturní dědictví, kam agenda spadá.

Hlavně to nezamknout

Reakce na převzetí od památkářů by se daly rozdělit do dvou skupin: část odborné veřejnosti ho bere jako vítězství, Invalidovna se nestala trofejí dravých developerů ani hoteliérů. Pesimisté se naopak obávají, že se nyní budova zamkne a bude dál chátrat jako doposud, protože nový správce na její opravu nesežene peníze.

„Já mám k tomu domu osobní vztah. Topili jsme tu uhlím, pro které jsem chodil do sklepa a přes zledovatělé nádvoří ho tahal na zádech nahoru do patra. I v květnu bývalo na chodbě stabilních osm stupňů. Bylo to kruté, ale miloval jsem to,“ říká Zdeněk Lukeš, historik architektury, který v Invalidovně pracoval v letech 1980–1990 jako badatel archivů architektury Národního technického muzea. „Buďme rádi, že to státu zůstalo, ale ať to nedopadne jako Šlechtova restaurace ve Stromovce nebo Průmyslový palác na Výstavišti,“ varuje Lukeš. Podle něho se budova kvůli vlhkosti nehodí k tomu, aby z ní byl archiv nebo bydlení, protože dům je příliš studený a vlhký. „Když tam chtěla filozofická fakulta zřídit kampus, ta myšlenka se mi líbila. Pak se taky objevila myšlenka založit tam ústav pro rehabilitaci, to mi přišlo jako dobrý nápad, souviselo to s původním účelem.“

Zkušenost s uvedením historické budovy do kulturního provozu má podnikatel a mecenáš umění Leoš Válka, který bývalou holešovickou továrnu na lokomotivy přestavěl na živé centrum pro současné umění zvané DOX. „Jsou potřeba tři základní věci: vize, garant a peníze,“ vyjmenovává Leoš Válka, který v Invalidovně několikrát byl sbírat archivní materiály pro výstavu. Podle něho zatím nemá nový správce ani jedno. „V Česku umíme budovy opravit a restaurovat, ale ne je provozovat,“ říká Válka, podle něhož je hlavní věcí vymyslet program. „Ideální by bylo spojit na místě komerci a kulturu,“ dodává podnikatel. „Ale je to běh na dlouhou trať. Zprovoznění DOXu trvalo čtyři roky, tady to odhaduju tak na dvojnásobek. A najít v Česku člověka, který by se tomu takovou dobu naplno věnoval, může být problém.“

Levné zpřístupnění

Nisan Jazairi úvahám nad využitím Invalidovny věnoval poslední rok svého života. Muž se zkušenostmi městského plánování, který pracuje pro architektonický ateliér AV62, je motorem Iniciativy pro Invalidovnu, která v červnu zorganizovala petici proti prodeji objektu do soukromých rukou. Jazairi pak ve spolupráci se studenty architektonické školy Archip vytvořil plán možného využití budovy.

Jazairiho návrh počítá s tím, že v přízemí Invalidovny by vznikly kavárny, obchody a kanceláře, v horním patře pak byty. „Máme na mysli sympatickou komerci za nízké nájmy. Malý pivovar, tatérský salon, opravnu kol, květinářství. Žádné naleštěné butiky. Vedle toho školka, sídla neziskovek, hudební zkušebny, ateliéry,“ nastiňuje záměr Jazairi.

Navrhované řešení je oproti všem ostatním velmi levné – podle Jazairiho by stačilo 160 milionů korun. „My nemluvíme o velké rekonstrukci, jaké je tu zvykem dělat, ale o uvedení do provozuschopného stavu. Žádné drahé opravy, kdy se všechno zasekává do zdi a na dveře se dávají zlaté barokní kliky. Prostě vyčistit místnosti od suti, díry spravit pomocí prken z bouraček, natřít stěny vápnem, rozvody elektřiny a vody vést přiznaně na zdech. Takhle se to dnes v Evropě dělá,“ říká Jazairi. A dává za příklad historické budovy, jako je bývalá nemocnice Bethanien v Berlíně, z níž místní vláda udělala kulturní a sociální centrum. „Kdyby z Invalidovny vzniklo podobné centrum, byla by to atrakce, za kterou by sem lidé jezdili z ciziny,“ myslí si Jazairi. Rozhodnutí památkářů vzít si Invalidovnu pod křídla Jazairi nepokládá za konec, chce s nimi o budoucnosti programu jednat.

Petr Vilgus je zástupcem starosty Prahy 8 za Stranu zelených, nedaleko od Invalidovny sám žije už třicet let. O jejím budoucím využití prý mluvil s NPÚ i s ministerstvem kultury. Plán byl takový, že v budově bude sídlit muzeum Rakouska-Uherska, dále pak galerie díla Josefa Sudka a část zůstane otevřena občanským aktivitám.

Že bude Invalidovna v rukou památkářů pomalu chátrat, se Vilgus nebojí. „Pro nás jako politiky je lepší, když je v rukou státu, protože na správce pak můžeme lépe tlačit. Třeba Palác Svět vlastní soukromník a nechává ho spadnout a my nemůžeme dělat nic. Státní instituce je lepší partner,“ říká zastupitel. Vilgus je toho názoru, že nyní ještě zdaleka není rozhodnuto o tom, jak nový správce budovu využije. „NPÚ bude moci pronajmout části Invalidovny malým iniciativám. Podle mě by to byla ideální varianta.“

Památkáři zatím o své vizi nechtějí mluvit. Napovědět, jak o stavbě bude spíše konzervativní státní úřad uvažovat, by mohl Richard Biegel z občanského spolku Klub Za starou Prahu, který předávku Invalidovny do úředních rukou považuje za ideální. „To hlavní využití je třeba hledat. Ale je jasné, že je třeba do domu přivést lidi. Část nechat potřebám NPÚ, část nabídnout Praze 8. Karlín ožívá, bylo by dobré využít Invalidovnu komunitně.“ Stavět v Invalidovně byty je podle Biegela nereálné. „Byl by to příliš velký zásah do budovy. Nejde k tomu přistupovat jako k industriálnímu prostoru, který jde předělat na loftové bydlení, zámek taky nepředěláte na byty,“ vysvětluje Biegel. „A Invalidovna, to je takový zámek.“