Čekání na alternativu

Slovenská politika dokáže vyždímat během měsíců i ty nejtvrdší nátury, jak lze vidět na čtyřech šéfech stran vládní koalice. Robert Fico je po operaci srdce, Andrej Danko přišel o část žaludku, vlasy Bély Bugára zbělely a popelavá, propadlá tvář Radoslava Procházky jako by vzkazovala všem Slovákům: Vyhněte se politice velkým obloukem, jde v ní o život. A prvním, kdo se rozhodl ten vzkaz poslechnout, byl sám Procházka: chce s politikou skoncovat a stát se soudcem evropského soudu v Lucembursku.

Vnější neinformovaný pozorovatel by mohl usoudit, že za vyčerpání slovenských politiků může tíha odpovědnosti, jež na ně dolehla kvůli tomu, že jejich země předsedá Evropské unii. Částečně je to i pravda, neboť zmínění politici se sešli ve vládě proti vůli svojí i svých voličů proto, aby si země neuřízla v EU ostudu. Jejich vládní koalice dnes připomíná pevnost, do níž se uchýlili někdejší protivníci, aby společně odráželi nájezdy zdivočelých kmenů fašistů a antievropských či xenofobních populistů.

Nejde však jen o EU. Nejsilnější člen koalice, strana Smer premiéra Roberta Fica, nese obrovské břímě korupčních skandálů z minulosti, jež tíží také jejich partnery, kteří musí zachovávat loajalitu k vládě a snášet zuřivost svých voličů. Je známo, že politika není pro slabé povahy, ale ta slovenská si nyní vyžaduje opravdu hroší kůži.

Není proto divu, že první ztratil nervy intelektuálně založený Procházka. Jeho strana Sieť se mu rozpadla pod rukama, k čemuž ovšem přispěl velkou…