0:00
0:00
Dopisy13. 8. 20167 minut

Dopisy

Astronaut

Můj syn džihádista

Respekt 32/2016

↓ INZERCE

V článku hned v úvodu uvádíte: „Jedním z mrtvých byl i osmnáctiletý Chahid Shab. Mladý mučedník, který se v Sýrii už několik týdnů připravoval na svoji misi.“

Domnívám se, že bychom si neměli nechat vnucovat pojmosloví od lidí, kteří podle vlastních slov usilují o zničení naší civilizace. Tedy: I když se bojovníci Daeše považují za mučedníky a toto označení pro své padlé kolegy používají, ve skutečnosti se o žádné mučedníky nejedná – zpravidla jde o vrahy, sebevrahy nebo zkrátka jako v tomto konkrétním případě členy teroristické organizace padlé v boji či při náletech spojeneckých vojsk.

I když se dále v textu uvádí, že dotyčný mladý muž získal jméno, které v arabštině znamená mučedník, použití tohoto slova v kontextu úvodu článku je podle mého názoru nesprávné – nikdo ho přece nemučil.

Filip Valoušek

Zpátky do kinosálů

Respekt 31/2016

Do „kinosálu“ v Uherském Hradišti jsme se během Letní filmové školy, kam jsme s rodinou zajeli z chaty,  „skutečně za filmem“, nedostali. Ne, na filmu, který jsme chtěli navštívit, zdaleka nebylo plno a skutečně nehrozilo, že „víc diváků by kapacita stejně neunesla“, jak píše pan Vitvar. Šlo o to, že za návštěvu vybraného filmu od nás pořadatelé požadovali cenu „celodenní akreditace“, činící 350 korun na osobu. To pro čtyřčlennou rodinu znamená rovných 1400 korun. Nepomohlo ani doprošování u poloprázdného kinosálu, že rádi zaplatíme rozumnou cenu, když se budeme moci na filmové přehlídce podívat na film. Zpovykaná pořadatelka nám poučně sdělila, že na této přehlídce si musíme zaplatit všechny filmové projekce na celý den, „abyste si filmu víc užili“.

Tato kvantitativní kauflandová logika nás s dětmi na akci prezentující umění rozesmála – opravdu si pořadatelé této přehlídky myslí, že si filmu více užijeme, když po něm půjdeme na další čtyři?

Tomáš Kábrt, Libavské Údolí

Nic než názor

Respekt 31/2016

Co je opakem názorové žurnalistiky? Co je ta pravá žurnalistika? Na čem má stavět dobrá žurnalistika, popisuje autor Ján Simkanič: ověřování zdrojů, analýza hypotéz. Určitě by se dala definice popsat podrobněji. Jen bych ještě dodal: konfrontování více zdrojů s různým názorem – sic!

Ta pravá žurnalistika má tedy být „objektivní“ a popisovat „skutečnou“ realitu? Jenže může existovat něco jako skutečně objektivní žurnalistika? Vždyť i v seriózních médiích vždy záleží na tom, jaké zdroje se použijí (či nepoužijí) a jak se analyzují. A to je vždy navýsost subjektivní činnost – i v případě, že je nanejvýš profesionální. Vždyť ani historici a vědci se vždy neshodnou na výkladech událostí starých stovky let.

Domnívám se, že „objektivní“ žurnalistika je holá fikce. Vždy záleží na postojích autorů – a tedy i na jejich názorech. Možná lépe řečeno na hodnotách, které ctí. A od nichž se pak odvozují i jejich názory. Problém tedy nevidím v tom, že je určité médium „názorové“. To je zcela v pořádku. A jinak to být ani nemůže. Ale v tom, pokud čtenář neví, jaké hodnoty, jaké názory autor či médium zastává, a články jsou mu předkládány jako „objektivní“ fakta. Problém Primy je v tom, že se její zpravodajství tváří jako „objektivní“ – a možná podle vysílacích pravidel i takové má být. Kdyby ale deklarovalo, jaký má názor, že zastává protiimigrační názory, bylo by to aspoň transparentní.

Jiná věc je, že téměř celý český mediální prostor – až na výjimky – je v této věci silně jednostranně názorově vyhraněný a vyvážené žurnalistiky je jako šafránu.

Jenže i „vyvážená“ žurnalistika, která konfrontuje více názorů, je ve své podstatě subjektivní. Přinejmenším výběrem těch různých názorů. Ale podává aspoň plastičtější pohled na svět.

Názorovou žurnalistiku tedy nepokládám za nešvar – pokud je jinak profesionální, založená na ověřených faktech, seriózní analýze atd.

Jiří Zeman

Začíná debata o czexitu. Jste připraveni?

Respekt 28/2016

Nejsem žádný pisatel do novin, ale rád bych se vyjádřil k czexitu. Vrátili jsme se z dovolené v Norsku a Nizozemsku. Při návštěvě nám nemohla uniknout vyšší kultivovanost tamních obyvatel oproti nám zde. Pokud by se hlasovalo o našem odchodu z EU, budu hlasovat pro odchod. Z jednoho prostého důvodu. Západní země si, podle chování našich politiků i prostých lidí, nezaslouží, abychom je zdržovali a omezovali ve vývoji. Ony se totiž vyvíjejí delší čas a dopředu. My jsme se vyvíjeli až od roku 1989 a nyní jdeme zase zpátky. Můj názor je, že nejsme mentálně připraveni na změny a nutný vývoj ve světě.  Fotbalovým žargonem řečeno – dostali jsme se do I. ligy a nemáme na to. Mužstvo, i kdyby vyměnilo trenéry, musí sestoupit.

Mirek Štěpánek, důchodce, Chrudim

Řekněte nám pravdu

Respekt 26/2016

Jiří Sobota uzavírá svůj text věnovaný fenoménu politické korektnosti postřehem, že „kritika politické korektnosti v Česku je do značné míry importovaným materiálem – podobně jako politická korektnost sama“. S poznatkem autora se dá do značné míry souhlasit, je ale třeba druhým dechem dodat, že debata o roli politické korektnosti je realitou, s níž se bude česká společnost v globalizovaném světě potýkat čím dál více. Je proto přínosné zamyslet se nad specifickým kontextem, ve kterém Češi do výše zmíněné debaty vstupují, neboť ten se například od USA zásadně liší. Právě proto, že český a americký kontext se výrazně odlišují, nelze politickou korektnost šmahem ani zatratit (snad kromě jejího šroubovaného názvu), ani bezvýhradně doporučit.

Na počátku politické korektnosti byla nepochybně snaha o empatii – porozumění jedinečné situaci druhého a pochopení, že slova nejsou pouze výtryskem naší jedinečné mysli, ale často také nástrojem, který může ublížit. Pokud nás politická korektnost přiměje zamyslet se kromě toho, co si my myslíme a co my cítíme, rovněž nad tím, co si myslí a cítí ostatní, pak je nepochybně jevem pozitivním. Příznačné pro mnohé české kritiky politické korektnosti, ať už znějí z Hradu či podhradí, je však právě absence této empatie nebo snad i náznaku snahy o ni. Taková kritika je potom pouhou zástěrkou snahy znormalizovat výroky, které právem pobuřují.

S politickou korektností se to ale samozřejmě dá také přehnat. Debaty o citlivých tématech nejsou jednoduché, a je proto přirozené, že účastníci takových diskusí mohou šlápnout vedle.

Přehnaný důraz na politickou korektnost může učinit následky takových přešlapů natolik nepříjemnými, že znemožní samotnou diskusi. Je možné se domnívat, že ve Spojených státech již mnohdy politická korektnost takovýchto rozměrů nabyla. Například Kalifornská univerzita v Los Angeles doporučuje svým zaměstnancům, aby se vyhnuli výrokům jako „Amerika je zemí příležitostí“, neboť to prý objektivně není pravda a věta naznačuje, že chudší Američané si za chudobu můžou sami. Takovýto extrém politické korektnosti ovšem již evokuje Havlovu smyšlenou řeč ptydepe či Orwellův newspeak z románu 1984, kde byla problematická slova rovnou odstraněna a s nimi i možnost „nevhodných výroků“. V tu chvíli se už ale politická korektnost mění ze snahy o empatii v politický nástroj, protože kromě způsobu diskuse zásadně diktuje také přípustnost konkrétních názorů. Nebezpečí extrému tak číhá z obou stran. A byť česká veřejnost zatím nadmírou politické korektnosti netrpí, bylo by vhodné vyvarovat se obou extrémů.

Vladimír Chlouba, doktorand na Ohijské státní univerzitě

OMLUVA

V minulém čísle se nám „podařilo“ uvést na obálce Respektu nesprávné datum a vrátit se tak o měsíc zpátky – srpen jsme zaměnili za červenec. Čtenářům se omlouváme.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].