Divoká olympiáda aneb Proč jsou Brazilci pašáci

V životě toho záleží na náhodě víc, než si lidé obvykle připouštějí. Zkusme si třeba představit, že by se olympijské hry v Londýně a Rio de Janeiru konaly v opačném pořadí.

Píše se rok 2012, olympiádu slavnostně zahajuje prezidentka Dilma Rousseff, za ruku ji drží legendární reformátor Lula da Silva. Brazílie je na vrcholu sil, právě vstupuje do klubu nejvyspělejších zemí světa. Akce má sice nějaké mouchy, dodnes nikdo neví, proč voda v bazénu zezelenala, jenže Brazilcům nadšeným z vlastní proměny jejich radost nikdo nemůže vzít a ani nebere – svět chápe a drží palce.

Píše se rok 2016. Británie právě odhlasovala odchod z Evropské unie, vládne nejistá nálada a začínají být cítit první ekonomické důsledky. Olympiádu uprostřed globálního Londýna, jenž si přál v EU setrvat, zahajuje poněkud rozpačitě nikým nezvolená premiérka Theresa May. Když reflektor sklouzne na bývalého starostu a novopečeného ministra zahraničí Borise Johnsona, který se o brexit vydatně přičinil, rozlehne se stadionem ohlušující pískot.

Londýn měl s načasováním své olympiády zkrátka štěstí a Rio smůlu. Přesto je ale obraz zpackané brazilské olympiády, jak se postupně skládá v médiích, zásah vedle. Olympiáda v Brazílii je ve skutečnosti velký úspěch. Jistě, voda v bazénu asi měla zůstat modrá. Chybějící ručník na tenisovém kurtu a neohrabaní sběrači míčků ale mohou být tragédií tak maximálně v očích dobře placených sportovních profesionálů, jejichž svět se točí okolo vlastního ega.

Ani Peking, ani Soči

V porovnání s Čínou nebo Ruskem je totiž brazilské Rio především demonstrací nespoutané energie. Mnoho věcí by se v takovém Pekingu opravdu stát nemohlo. Z dálnice vedoucí do olympijské vesnice by se neotvíral výhled na chudinské slumy, jejichž bída umí neuvyklému Evropanovi vyrazit dech. V Soči by si během slavnostního zahájení nikdo netroufl pískat na prezidenta.

Dnešní Brazílie je obrovská, hemžící se, chaotická, ale především svobodná země. Z naší perspektivy státu, jehož velikost odpovídá brazilskému velkoměstu, není lehké tenhle rozměr latinskoamerické existence pochopit, právě on však dává Brazílii její kouzlo. Země má miliony chyb a nedostatků, které si návštěvník ze spořádané Evropy obvykle neumí přeložit jinak než jako důkaz vlastní kulturní převahy. Když ale sklopí svůj zdvižený nos, spatří odvázaný způsob života v rozmáchlém, polodivokém prostoru, v němž jde sice občas o život, ale tento život je vždy velká zábava. Tedy pokud máte pro divokost aspoň trochu smysl.

Nic nepředstírat

Hlavním motivem zahajovacího ceremoniálu byla nespoutanost evoluce, a tak to přesně v Brazílii funguje. Brazilci na své olympiádě nic nepředstírají. Když chtějí pískat, protože mají vztek na „dočasného“ prezidenta, pískají. Taky demonstrují a kašlou na předražené vstupenky – nikde žádný politruk, který by příkazem poslal do ochozů odpolední směnu. Božské Rio nezamotali do plátna s obrázky jeho údajné  budoucí prosperity, slumy nechali odkryté, „jenom“ do nich poslali tanky. Problémy své složité, organicky se vyvíjející obří země rovnou zahrnuli do úvodní show, aby je snad náhodou nikdo nepřehlédl – prales v něm vystřídala přelidněná města, otroctví i drásající latinskoamerická nostalgie ztělesněná smutnou melodií i křivkami modelky.

Brazílie je zosobněním živelného vývoje a olympiáda konaná ve chvíli politické i ekonomické krize má problémy. No a co? Jedním z velkých výkonů lidského ducha je schopnost nahlédnout skutečný stav věcí. Ceremoniál, na nějž došly peníze v rozpočtu několik let před jeho uvedením, ukázal latinskoamerickou zemi jako průsečík rozporuplných lidských zájmů, který dobře chápe, kde se právě nachází a kam by chtěl směřovat. Upřímně řečeno, tohle ani zdaleka nezvládne každý.