Paměti iniciátora a člověka nestálého

Jaroslav Jeroným Neduha je umělec renesanční: folkový i rockový muzikant, výtvarník, herec malých rolí i příležitostný spisovatel, na jehož stylu se projevují vlivy oblíbených autorů, Klostermannem počínaje a Váchalem konče. V čase, kdy jeho život uzavíral sedmé desetiletí, sepsal paměti, jež patří k tomu nejlepšímu, co vzpomínání bilancujících androšů, rockerů a lidí žijících mimo hlavní proud společnosti nabízí.

Neduhův život je vydatný a pestrý: nelehké dětství v rozpadlé rodině za stalinismu, nadšené přijetí bigbítové kultury a otevírajícího se prostoru šedesátých let včetně cesty do Anglie, hledání způsobů přežití v normalizačním bezčasí, emigrace do Rakouska, hořkosladká éra postkomunismu. Společenský koridor, kterým se ubíraly i životy jiných umělců jeho generace. Zde k tomu přibudou peripetie osobního života: v řadě manželek, partnerek a dětí by se snad čtenář ztratil. Klíčové ale je, že paměti nejsou sebestředné. Emočně silné a výborně napsané je líčení dětství v motolské nemocnici i mejdan éry pražského jara, ale vrcholem je pasáž o návratu do Čech za sametové revoluce: kde jiní vidí cinkání klíčů a naděje, nachází Neduha ponurou Prahu a mentalitu, která na nový život připravena není a nebude.

Neduhovo psaní je roztomile starosvětské. Součástí jeho světa je boží existence a víra, že člověk je tu proto, aby něco dobrého dělal. Což u umělce obnáší dělat věci nad úroveň řemesla a zábavnosti. Neduha takřka každou epizodu končí moralizujícím poučením, ale dojem to…