Pootevřené voliéry

Pátá, posmrtně vydaná próza Zuzany Brabcové Voliéry uzavírá dílo, které představuje jeden z vrcholných příkladů zdejšího literárního „artu“. Umělecky ambiciózních textů, mezi jejichž znaky patří úcta k vynálezům literárního modernismu: antidějovosti, nespolehlivému vypravěči nebo důrazu na jazykovou kreativitu. Tyto metody nejčastěji vedou k silně subjektivním výpovědím, někdy až na hranici přenositelnosti, soustředí se na nejbližší, mnohdy patologické mezilidské vztahy a emočně kolísají mezi melancholií a vypjatou expresivitou. Takové povahy je tvorba řady respektovaných českých autorek: kromě Zuzany Brabcové také Alexandry Berkové nebo Daniely Hodrové.

Nástroje „čtenářské bezohlednosti“ kdysi posloužily k osvobození od náhle svazující románové tradice, nicméně postupem času se nutně staly rutinní záležitostí. Zautomatizovaly se nejen ve vysokém patře artové literatury, která s nimi dokáže nakládat s jistou sofistikovaností, ale i v záplavě neumětelských pokusů. Čekání na vytěžení tohoto přístupu lze využít k úvahám nad tím, čeho je symptomem. Lze tak činit i nad Voliérami, přestože právě tato kniha z artového ghetta mírně vybočuje. Ukazuje se nicméně, že česká literatura se stále neobejde bez svých závislých a ztroskotaných.

Biochemie mozku

Už Brabcové prvotina Daleko od stromu (samizdatově 1984) zaujala svou jazykovou imaginací. Čtenářstvu ale zřejmě nejsilněji utkvěl Rok perel z roku 2000, který zachycuje prostředí…