Nastává slunečné ráno dalšího parného dne. Ležím na posteli v růžově vymalovaném porodním sále. Noc beze spánku, oči opuchlé od pláče. Kolem osmé se věci rozhýbávají. Série procedur předcházejících vyvolání porodu. Včera večer první kolečko bez výsledku. Přichází manžel. Noc strávil doma. Večer odvezl děti k rodičům.
Po protržení plodových obalů vytéká zažloutlá hustá plodová voda. Ptám se na to udiveně doktora. Podle doktora to patří k tomuto stavu, když je dítě… Bojí se dopovědět. Doříkávám za něj. Snaží se mě povzbudit a dodat odvahu. Oslovuje mě při tom „maminko“. Vzápětí se za toto oslovení omlouvá a opravuje se. Nejsem matkou? Cítím se tak. Mám tři malé děti a nyní se chystám porodit čtvrté. Nic na tom nemění, co jsme se včera odpoledne dozvěděli.
Celou noc se nesl z jiných porodních sálů závěrečný křik rodiček. Po něm vítězný pláč novorozence. U nás tomu tak nebude. Po oxytocinu se konečně rozbíhají kontrakce. Asistentka mi nabízí možnost pohybu. Nemám zájem. Strašně moc se mi nechce rodit. Lékař předestřel možnosti tlumení bolesti. Odmítám. Chci být po porodu zcela bdělá a strávit jediné dvě hodiny, jež nám budou dány, se svojí dcerou.
Kontrakce jsou vydatné, doktor zvyšuje dávku oxytocinu. Jako by tím dával najevo, že už to všichni chceme mít za sebou.
Prodýchávám kontrakce. Manžel stojí u mojí hlavy. V pauzách mi přikládá na čelo ve vodě namočenou buničinu. Žíznivě vysávám kapky vody. Tento lékař si se situací ví lépe rady. Asistentka se chová lidsky, není z ní cítit strach jako z většiny ostatních.
Obrovský tlak. Při další kontrakci vydám všechnu sílu. Vykřiknu. Pak mě něco roztrhne vedví. Oči mám zavřené. Něco ze mě rychle vychází. Tlak polevuje, zůstává jen dozvuk bolesti. Otvírám oči. Snažím se pozvednout hlavu, abych ji viděla. Doktor ji pokládá mezi mé nohy. Hovoří o porodu placenty. Obrovská fyzická úleva. Tečou mi slzy. Je ticho, žádný pláč. Říkám: „Je krásná, proč nežije?“ Manžel mě bere za ruku. Tiskne mi ji. Potvrzuje: „Je opravdu krásná.“ Cítím lásku.
Po porodu placenty přicházejí beze spěchu dětské sestry a lékařka. Berou tělíčko naší dcery a zabalí ho nahé i s neodstřiženou placentou do zavinovačky. Neočišťují ho. Na hlavičku přikládají složenou bílou čtvercovou plenu místo čepičky. Takto nám ji předávají na příští dvě hodiny.
Manžel ji chová a pokládá vedle mě. Prohlížím si ji, hladím po tvářičkách. Nezklamala mě v ničem. Zdravé, silné dítě bez vady. Porodní váha 3700 g, 54 cm. Má hodně vlásků, zavřené oči a ve tváři pokojný výraz. Jako by spala. Chtělo by se říci šťastně. Modlíme se nad jejím tělíčkem. Nesměle rozbaluji zavinovačku, jak mi dovoluje poloha vleže a prohlížím si její ruce a nožičky. Fotíme se s dcerou. Sedám si, abych si ji pochovala. Pak přicházejí sestry, podávám jim své dítě v zavinovačce. Odnášejí je. Budeme dávat jméno a chceme rodný list. Žádáme o vydání těla k pohřbu.
Cítím strašnou otupělost, špetka bolestné radosti, nemohu na nic myslet. Za chvíli mě odváží sanitář se sklopenýma očima na pojízdné posteli z porodního sálu a já se chystám nastoupit dlouhou cestu zármutkem, o kterém ani teď po čtyřech měsících nevím, kam mě zavede. Každopádně už vím, že jsem se některým lidem na této cestě vzdálila a jiným přiblížila.
Končí den mého čtvrtého porodu po bezproblémovém těhotenství. Ještě před dvěma dny by mě nic takového nenapadlo. Za týden se koná pohřeb. Za tři měsíce se objednáváme na konzultaci výsledků pitevní zprávy. Mnoho se nedozvíme. Neprokázala žádné vady, dítě se udusilo, nejspíš kvůli zkroucenému pupečníku. Vybavuji si poslední záškuby. Utichla deset dnů před termínem porodu. Mohla jsem být šťastnou matkou, stačilo tak málo. Co bylo v lásce, bude navěky…
Přečtěte si více k tématu
Čtěte více: 15 nej článků z rubriky Jeden den v životě
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
