Má současná populární hudba tak vizionářskou osobnost, jakou byl David Bowie?

Éra, kterou vymezovaly osobnosti jako Bowie, je u konce. Může nám to být líto, ale je snadné vidět to i pozitivně: jsme svědky dvou různých epoch, to není marný! Struktury, které vlévaly život do pop music let 1920–2000, skončily s érou rychlého internetu: distribuce i návyky posluchačů se změnily. Nikdy víc žádný Elvis – tak vlivný a měnící pravidla v hudbě i v life stylu. A zároveň: my velmi potřebujeme „bowieovský“ pop-art: Vždyť vize Bowieho vize osobní svobody není vybojovaná, spíš naopak. Dnešní kreativní a subverzivní poděsové nemíří do popu. I tak se v něm dají najít (méně vlivní) lidé s citem pro to, co má přijít: Antony Hegarty čerstvě přejmenovaný na Anohni, Björk, pár černých hiphoperů, ze starších aktivních určitě David Byrne a Laurie Anderson.

David Bowie patřil ještě do doby, kdy v hudbě bylo možné ovlivnit mladé masy, kdy něco vznikalo, nové směry a s tím i odvaha stát si za svým názorem. Hudba stála vždy vpředu! Nesla prapor nového myšlení mladých, a tak by to mělo být. Bowie byl v určitou dobu zjevením. Jeho originální vizáž androida přišla přes TV obrazovky do všech domácností. Rodiče se lekli a děti zajásaly. Bylo to vzrušující, zakázané, ještě nevyzkoušené. A hlavně divoké, proti proudu, podle sebe! Tak toto se už neděje. Na internetu je možné se napojit na cokoli, sebevíc divného, neuvěřitelného, bez hranic. Ale je to soukromé propojení, jen pro znalce. A v TV? Nic moc a v popu? Už vůbec nic. To, co pop chrlí, je kopa nudných, nutně podle pravidel vypadajících prázdných schránek obalených v prachách! Ale to nestačí, to už nikomu život nezmění!

Lidí, kteří v tom či onom vidí dopředu, je dost, vždy je to ale úzce vymezené, bez většího přesahu. Nerad bych působil jako staromilec, žádného skutečného vizionáře však nevidím – možná je to tím, že zkrátka nejsou podobné osobnosti v kultuře hledány a vítány, tedy: nejsou potřeba. Což souvisí s jejím nastavením. A pokud bych uváděl nějaká jména, Bowieho rozprostraněnosti se z různých stran hodně blíží jistě Brian Eno, zřejmě Laurie Anderson, oba ale v důchodovém věku. Což je také signifikantní a vypovídá to mimo jiné o zužování řečišť.

Jistěže jsou – muzikanti, kteří předběhli dobu, svým vlivem přesáhli branži a vytrvale rozvíjeli osobitou „vizi“ hudby, světa, umění. O Bowiem se hovořilo jako o hudebníkovi měnícím se s každou nahrávkou, zastánci outsiderů, průkopníkovi videoklipů, osobnosti s nesmírným účinkem na svět módy. To vše lze do jisté míry říct také o zpěvačce Björk. Bowie byl výjimečný textař, jistě, ale Bob Dylan už půlstoletí píše písně hodné Nobelovy ceny za literaturu. A takový Nick Cave, David Byrne nebo Peter Gabriel nebyli o nic menšími vynálezci v hudbě. Jen nelze hledat druhého, který by splňoval všechna „Bowieho kritéria“ – to by pak nebyl žádný originál. Příští vizionáři zřejmě vzejdou z rapu – ať už to bude Kanye West nebo mladý Kendrick Lamar.

Ano, smrt Bowieho byla nečekaná, ale o lecčems již napovídal nový klip. Je to posun, kterých měl více, a poslední album je o to výraznější. Obklopen jazzmanama je tento posun více znát a s popíkem již tolik společného nemá. Navíc je to černota, který se též věnuji spoustu let. Noir Artists. Dost lidem se nezdálo, že jsem album Garage nazval Black. Ale máme třeba i Back to Black od Winehouse a nyní tedy Blackstar od Bowieho. A aby člověk jaksi mohl své vize uskutečnit, nesmí si prostě nechat do ničeho kecat a být nezávislý.