Dopis z Bali

Ručička tachometru zběsile poskakuje kolem stovky. V závodním tempu na vypůjčeném skútru ukrajuji poslední kilometry po úzkých silničkách na severu ostrova Bali. Už zdálky vyhlížím poznávací znamení – jasně žlutou barvu na tričkách pár desítek mužů a žen. Bingo! Parkuji stroj vedle improvizované arény na kohoutí zápasy, ve které právě zuří nelítostný souboj dvou opeřenců. O pár stovek metrů dál svádí pětatřicet lidí trochu jiný souboj. S pytli plnými odpadků se na tuhle idylickou pláž prostě nehodí, říkám si v duchu.

Stejně jako každé pondělí i dnes početná skupinka roboticky postupuje z jednoho konce zátoky na druhý. Společnost jim kromě dlouhého zástupu jasně bílých rybářských lodí dělají průhledné plastové lahve, pomačkané igelitové sáčky nebo temně zelené flašky od piva. Sortiment nacházených odpadků je velmi různorodý. Pár metrů přede mnou se třeba demonstrativně mezi světlými oblázky sluní dva ošoupané pantofle.

Tenhle scénář prý není ničím neobvyklým, bývá to i horší. Odpadky jsou velkým problémem celé Indonésie, kde se povalují v ulicích i v krajině. „My jsme jim dali tu báječnou plastovou technologii, ale nějak jsme je nepřipravili na to, že se to nebude rozkládat stejně rychle jako banánový slupky,“ popisuje ve zkratce celou problematiku zakladatel Trash Hero Indonesia Honza Bareš, třicetiletý instruktor volného potápění, který se před pár lety vydal cestovat po jihovýchodní Asii.

Pátrám v paměti po známých barevných kontejnerech na tříděný odpad a vtom mi…