Asistent trenéra mě jemně budí s tím, že v hotelové jídelně je již nachystaná snídaně. Pokud ale chci, mohu si předtím ještě zaplavat v bazénu. Po vydatné a nutričně vyvážené snídani následuje krátká masáž a… ba ne. Krátce po osmé mi ve stanu zazvoní budík. Beru si kartáček na zuby, pytlík čaje a mokrou trávou se šourám ke společné místnosti s kuchyní.
Cestou se usmívám na rozespalé spoluhráče. Vím, že se klukům honí hlavou to samé, co mě – 11.30 USA, 15.30 Austrálie. Dva zápasy proti světové špičce ultimate frisbee. Nejspíš dostaneme kotel, ale chceme odehrát maximum. Nejen kvůli půlroční přípravě, ale i kvůli více než dvěma stům podporovatelů, kteří nám na mistrovství světa přispěli na Hithitu.
Jakkoli představuje frisbee pro řadu lidí jen rekreační zábavu, kolektivní sport ultimate má více než padesátiletou historii a ambice stát se již za osm let součástí olympiády. Hraje se s plastovým diskem na užším fotbalovém hřišti. Úkolem je dopravit disk pomocí přihrávek do soupeřovy koncové zóny. Na letošní mistrovství se do Londýna sjely asi tři tisíce sportovců z více než čtyřiceti zemí. V pěti různých kategoriích postavili 113 týmů, Česká republika tři z nich: mužský, smíšený a ženy nad třicet let.
Autobus nás v kempu vyzvedne v 9.35, rovnou se přesunujeme do hlavní arény, kde hraje český smíšený tým s Kanadou. Proti úřadujícím mistrům světa našim moc šancí nedáváme, ale chceme je podpořit. Zápas je celkem vyrovnaný, a Češi se dokonce ujímají vedení. To už se však přesouváme na naše hřiště, v kopačkách, dresech, připraveni k rozcvičce.
Pomalu se dostáváme do tempa, když kolem nás prochází dobře naladěný americký tým. Tváříme se jakoby nic, ale většinu z nás trochu mrazí, když na vlastní oči vidíme výběr těch nejlepších hráčů světa, proti kterým budeme za chvíli hrát.
Těsně před zápasem se dozvíme, že český mixový tým se postaral o senzaci, když Kanaďany těsně porazil 15:14. Dodává nám to odvahy. Držíme se v kruhu za ramena, na zemi máme českou vlajku a po krátké motivační řeči začneme zpívat. Ne hymnu, ale Píseň proti trudomyslnosti z Dobytí severního pólu. To je naše hymna i pokřik pro tento týden.
Sen o další senzaci se rozplývá velmi rychle. První a jediný bod dáváme na 1:3 dlouhou přihrávkou. Náš útok sice občas vypadá docela dobře, kromě evidentní fyzické převahy soupeře jsme ale konfrontováni s ohromným psychickým tlakem, kupíme nevynucené chyby. Zaregistrujeme tým z českého mixu, snad bychom byli radši, kdyby u toho nebyli. Výsledek 1:15 je o dost horší, než jsme čekali. Jak se ale ukáže později, kromě Japonců Američanům žádný soupeř nedokáže dát více než osm bodů a naši kategorii vyhrávají a letos jednoznačně ukazují, že je od zbytku světa dělí rozdíl jedné třídy.
Po zápase společná fotka a krátké zhodnocení hry. Mohli jsme hrát lépe, nejlepší ale bude, když na tuhle záležitost aspoň pro dnešek zapomeneme. S Austrálií bychom měli mít šanci na lepší výsledek. Do té doby se musíme stihnout najíst, odpočinout si a uvařit si kafe.
Úvod zápasu se nám však příliš nepodaří ani proti Austrálii, poločasové skóre korigujeme jen na 2:8. Strach z dalšího fiaska nás ale probere a do druhé půle nastupujeme s úplně jinou energií. Konečných 7:15 již vypadá lépe, hřiště opouštíme se vztyčenou hlavou.
Po sprše ještě zkoukneme poslední zápasy dne, pak už nasedáme do autobusu. V kempu si v ešusu uvaříme těstoviny a těšíme se na ranní zápas proti JAR. Ten vyhrajeme a skončíme na děleném 13.–16. místě ze třiceti. Mix bude ve stejném počtu zemí o čtyři místa lepší, české ženy nad třicet let skončí desáté z jedenácti.
Štěpán Materna,
reprezentant ČR v ultimate frisbee,
kategorie open
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
