Doba čichová

Všechny smysly jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější, dalo by se říct. Protože – kdo nějak zvlášť prožívá svůj čich?

Vědci dlouho tvrdili, že příroda druh homo sapiens vybavila ve srovnání s ostatními savci vcelku slabými detektory pachů a vůní. Máme jen zhruba čtyři sta různých receptorů pro rozlišování čichových podnětů, takový pes jich využívá dvoj- a krysa dokonce trojnásobek. O druhořadé roli, kterou náš nos hraje, svědčí nejlépe fakt, že ztráta čichu je považována za podstatně menší tragédii než oslepnutí nebo ohluchnutí. A čich také dlouho nijak zvlášť nezajímal vědce. Až nové výzkumy ukazují, že v našich životech hraje mnohem významnější roli, než se zdálo.

Nos jako svědek

Tým švédského experimentálního psychologa Matse Olssona letos na jaře zjistil, že čich se dá dobře použít k identifikaci pachatelů trestných činů. Může se to hodit – při mnoha z nich, jako je noční útok nebo přepadení zezadu, totiž oběť agresora pořádně nevidí, zato ho cítí. Při švédském pokusu dokázali figuranti rozpoznat pokusného zlosyna mezi ostatními podle zápachu trička se 70procentní přesností, což je úspěšnost srovnatelná s běžnou vizuální identifikací. (Jedinou nevýhodou bylo, že „čichová paměť“ fungovala přesně zhruba do týdne, pak se výrazně horšila.)

Čich je na rozdíl od ostatních smyslů přímo propojen s mozkovými centry emocí a paměti, proto vzpomínky vyvolané vůněmi bývají mnohem intenzivnější. A za vcelku přesný výsledek Olssonova pokusu může zřejmě také fakt,…