Paleontolog Vršanský: V rámci ekosystému je člověk zbytečný

Během našeho rozhovoru vymře několik živočišných druhů na planetě. Je to špatně, nebo dobře?

V podstatě dobře, protože pokud se mají složité systémy někam posunout, potřebují obnovu. A kvůli ní je určitý odpad nevyhnutelný. Takže vymírání zatím tolik nevadí, protože nezanikají velké skupiny živočichů. Vymírají živočichové, kteří nemají tak zásadní vliv na celý ekosystém. Je ale poměrně zjevné, že nastoupilo takzvané šesté vymírání druhů. Nemusí to trvat ani jedno století a náš systém se přemění v něco nekontrolovatelného. Ale je důležité, abychom si morálně uvědomili, že každý živočišný druh je rovnocenný tomu našemu.

Takže pár druhů není taková katastrofa?

Vymírání druhů je docela přirozená záležitost a je nutné dodat, že devadesát procent druhů, které v nejbližší době vyhynou, na to musí být připraveno. Vymřely by i tak. Hrozné je však to, že člověk ničí celé ekosystémy a zabíjí tím i velké druhy, které by mizet nemusely. Sami nevíme, které druhy jsou pro přírodu opravdu důležité. Lehce se nám může stát, že narušíme obrovskou strukturu ekosystému Země a ani to nezjistíme. Působení člověka je nebezpečné v tom, že při porušení určitého procenta druhů a ekosystému se nám může Země dostat do stadia nepředpokládaného vývoje. To je to, co známe pod pojmem krize. Lidé si nejvíce pamatují vymření dinosaurů. Ale takovýchto krizí bylo daleko více. Ani jednu z nich by však lidstvo nepřežilo v jakékoli nám podobné formě.

Jaký smysl a užitek mají takové katastrofy?

Ve skutečnosti jsou velice důležité. Stejně jako pro psychologii člověka jsou cenné krize, bolesti, nemoci, i Země se díky takovým krizím vyvíjí. Katastrofou pro člověka je ale to, že při každé takové velké změně se podmínky stanou nekontrolovanými a člověk nemá žádnou možnost zásahu a nápravy. Při krizi v evoluci dochází k chaosu. I když budeme vědět, co se děje, nebudeme mít absolutní možnost to ovlivnit. I kdybychom zachránili všechny existující druhy, už nám to nepomůže tento proces zvrátit. Na základě studia fosilního hmyzu, korálových útesů či ledovců se zjistilo, že takové změny se odehrávají velmi rychle. Je to někdy otázka desetiletí, přinejhorším století.

Můžeme tomu zabránit?

Většinou si to příroda sama nevědomě a automaticky reguluje zpětnou vazbou, ale musíme vzít v potaz také to, co už známe z historie. Evoluce je plná vymírání, je to přirozený běh věcí. To poslední, poměrně bezvýznamné vícekrokové vymírání bylo v dobách ledových, kdy naposledy vyhynuli mamuti a srstnatí nosorožci. Ale také nešlo o nic zásadního, to bylo jen vychýlení z rovnováhy. Pomalu a potichu však po době ledové zmizely i mnohé další druhy nosorožců. A těch bílých nebo tuponosých severních jsou v zoo po světě už jen tři kusy. Pak ale existují velká vymírání, kdy se příroda reorganizuje, kdy vyhyne až osmdesát procent živočichů. V momentě takového zlomu dochází i ke vzniku nových organismů, k masovým, škodlivým mutacím, ke změně genetické informace.

Nejčastější příčinou velkých vymírání byly meteority, přírodní katastrofy, sopky. Co to může být dnes?

Některé skupiny nás vědců propagují teorii, že samotný biologický systém dospěje do slepé uličky. Neustále se vyvíjí a najednou vznikne něco, co už systém nezvládne. Nebo už bude všeho přespříliš. V matematických simulacích je to prokazatelné, ale my si zatím neumíme představit, co by to mohlo být. Může také vzniknout virus, který bude rozkládat chlorofyl, a bez toho je příroda ztracená. Nebo vymyslíme biologickou zbraň, jež se vymkne z kontroly. A nebezpečím pro nás je i vývoj umělé inteligence.

Existují živočišné druhy, které si příroda sama nezničí?

Dominantní skupiny živočichů se chovají tak, že ovlivňují svůj ekosystém, stabilizují ho ve svůj prospěch. Tato selekce stabilitou je tím nejzákladnějším výběrem a platí bez výjimky i na neživé systémy. Ale jestli to funguje i na úrovni života celé planety? To netušíme. Vědecky řečeno – nemáme na to důkaz. Určitě je to naší Zemi jedno v tropech, kde je obrovská diverzita a každý je nahraditelný. Ale například na některých místech Sibiře jsou jen tisíce kilometrů modřínu. Nic jiného tam nemůže růst. Jestli se příroda postará o to, aby zrovna tam modřín nevyhynul? To opravdu nevíme. Z praxe ale víme, že každoročně umí lýkožrout zničit i tři sta kilometrů takového lesa.

Člověka tedy planeta nepotřebuje?

To určitě ne. Čím jsme prospěšní? Vytvářením biomasy? To sotva. Produktivitou? To také ne. Možná jsme prospěšní tím, že dostáváme do oběhu uhlík z obrovských zásob organického materiálu, z ropy. V rámci ekosystému jsme však zbyteční. Člověk musí velmi zásadně změnit svůj postoj k životnímu prostředí, protože současný stav není udržitelný. K šestému vymírání se už blížíme nejen metaforicky. Je jednoduše tady. Je to realita, před níž nesmíme zavírat oči. Je konec. A posuneme se až v momentě, kdy to pochopí úplně všichni.

Spojí se lidstvo s jiným druhem? Co soudí o migraci a proč zkoumá šváby? Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Respektu. Předplatitelé časopisu mají přístup i k uzamčeným textům na webu, kde je rozšířená verze interview.