Všichni dobří sedláci
Vztah Čechů k půdě je dodnes poznamenán hlavně komunistickou perzekucí, jež dopadla na kdysi prosperující selský stav. Jeho historii připomíná výstava Rozkulačeno! v Národním zemědělském muzeu v Praze. „Je to příběh selských rodin 20. století,“ říká kurátor výstavy, historik Jaroslav Rokoský z ÚSTR.
Rozkulačeno je slovo, které u mladší generace nemusí zcela rezonovat.
Kulak bylo hanlivé označení pro sedláka po únoru 1948, používal se i český ekvivalent vesnický boháč. Výstava připomíná nejen násilnou kolektivizaci, ale mapuje selský stav na českém území od Rakouska-Uherska přes první republiku, protektorát a socialismus až po hledání tradice v současnosti.
Píše se rok 2016: proč to znovu připomínat?
Z jednoduchého důvodu: tahle výstava je po sametové revoluci vůbec první, jež se něčím podobným zabývá. Sedláci z časů Antonína Švehly, kteří přečkali nacistickou okupaci a válku, zmizeli ve víru kolektivizace. Ruku v ruce s ní šla krutost, věznění a nucené vysídlení z gruntů děděných z otce na syna. Po ní přišla beztrestnost a tu po listopadu 1989 překryla lhostejnost. Mezitím na věčnost odešla většina pronásledovaných i viníků. Když se selské rodiny a jejich potomci nedočkali satisfakce a zločiny nebyly potrestány, jde alespoň o to tuto éru připomínat.
Jaké postavení sedláci měli?
Patřili mezi respektovanou elitu. K rozkvětu a prosperitě došlo už v období monarchie a posléze za první republiky, jejich zájmy hájila mocná agrární strana. Krušné časy pro selský stav nastaly za protektorátu, kdy se nacisté řízeným hospodářstvím s předepsanými dodávkami snažili vytěžit co nejvíce pro válečné cíle; zvláště Heydrich přišel vyrabovat sedlákům sýpky. Nad hospodáři tak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
