Scénář večera bývá velmi podobný. Po zvukové zkoušce, na kterou přijde vždy včas, se stáhne do své šatny. Chvíli cvičí jógu, potom o samotě sleduje americké seriály a čeká, než to vypukne. Desetitisícové davy ve sportovních halách vstávají už při prvních tónech a také on, přestože překročil sedmdesátku, viditelně ožívá. Publikum zná každé slovo, zpívá sborem a nesedne si, dokud téměř tříhodinová show neskončí. Zazní takřka 40 písní – drtivá většina pochází z katalogu The Beatles. Zcela civilní Paul McCartney září – a zpívá svým charakteristickým mladickým hlasem, který během koncertu udržuje v kondici jen pár hlty čisté vody.
Působí to nejen jako oslava muzikality, ale i vytrvalosti a tolik potřebné naděje, že mladistvost nesouvisí pouze s věkem. Na začátku šedesátých let to vypadalo, že se objevila jen další módní vlna. Z rockové hudby se ale stal globální kulturní hybatel, který dnes oslovuje už třetí generaci posluchačů. A vlna nyní dospěla do paradoxní podoby. Hudebníci ve věku 70 plus, jako jsou The Rolling Stones, Roger Waters, Neil Young nebo Bob Dylan, nepřestávají hrát obřím davům. Všichni byli přímo u počátku rockového žánru a dnes na pódiu odehrávají jeho dost možná poslední dějství. Jako by to cítili oni i jejich publikum.
Nejspíš nikdo nezosobňuje esenci rockového muzikantství tak jako Paul McCartney a svět se ho pořád nedokáže nabažit. Ačkoli zůstane navždy zafixovaný jako jeden z The Beatles či jako polovina unikátního tvůrčího dua Lennon-McCartney,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
