Kde jsme my všichni?

Od chvíle, kdy se konflikt v Sýrii začal šířit přes hranice země, jsem byl skeptický k možnostem Ameriky vojensky vyřešit komplexní politické a náboženské problémy, jež jsou v jeho jádru. A moje skepse trvá, proto jsem rád, že Obamova administrativa se zdržela humanitární intervence ve velkém měřítku. Jsem však smutný z toho, že v takto velkém měřítku nespustila humanitární akci. Toto rozlišení je důležité.

Spojené státy se za posledních 75 let staly světovým lídrem v humanitární pomoci. Po celé desítky let se staraly zhruba o polovinu přesídlenců na celém světě. To už neplatí. Evropská unie předstihla Ameriku v humanitární pomoci ohledně syrské krize, byť ani to není dost.

Pokud jde o uprchlíky, USA si uřízly mezinárodní ostudu. Zavázaly se k přijetí deseti tisíc Syřanů, jenže za loňský rok jich přijaly jen 2192 a mají problém vzít víc, přestože vzhledem ke vzdálenosti od konfliktu si můžou uprchlíky vybírat. Kanada, s desetinou počtu obyvatel oproti USA, už přijala 25 tisíc Syřanů. V Německu jich žádají o azyl stovky tisíc a země se zavázala trvale přesídlit přes 40 tisíc uprchlíků.

Tyto nejbohatší státy světa jsou však zahanbeny jedním z nejchudších. Libanon na svém území registruje přes jeden milion uprchlíků, což je zhruba čtvrtina jeho domácí populace. Jordánsko je s počtem 650 tisíc uprchlíků hned za ním. V Turecku jsou téměř tři miliony běženců. Tyto země potřebují pomoc zcela jiných rozměrů, než jaké se jim dostává dnes.

Washington byl navíc tradičně…