Je pár minut po půl osmé a lidé v publiku sedí pohodlně na svých místech. Sál už se ztišil, já vcházím na pódium, za potlesku se ukláním, sedám ke klavíru, nadechuji se a začínám hrát první skladbu dnešního večera.
Teď už se můžu soustředit jen na tuto jednu činnost, zapomenout na hodiny cvičení a řešení různých dílčích problémů ve skladbě… Napojit se na tok hudby a nechat skladatele mluvit skrze svou interpretaci. To se zdá být hlavním a jediným úkolem koncertní klavíristky, a možná i proto často slýchám, že muzikanti to mají snadné, když si „jen tak hrají“ a ještě je to uživí.
Můj typický koncertní den je však docela pestrý a večerní vystoupení je zároveň cílem i třešničkou na dortu. Jako specialistka na tzv. starou hudbu, v mém případě tu klasicistní, si na koncerty vozím vlastní kopii historického kladívkového klavíru. Podle toho, jak daleko od svého domova hraju, odjíždíme tak, abychom byli na místě alespoň tři hodiny před začátkem koncertu. Stěhování se ujímá neúnavný pan N., se kterým už za ta léta máme všechno bezpečně nacvičeno. Sundat obal z police pod stropem, překlopit zabalený klavír na vozík na bok, odšroubovat nohy (a nezapomenout je přibalit do kapes na obalu!), dopnout zip a ve třech odnést těch nerovnoměrně rozložených 80 kilogramů do auta. Než máme naloženo, zkontroluji svůj už dříve připravený kufřík podle mantry „housle-noty-šaty-boty-pult“. A můžeme vyrazit.
Cestou probíráme leccos, u pana N. se soustřeďují veškeré informace z českého (staro)hudebního života, protože vozí už několik generací hudebníků. Někdy v autě vyřizuji e-maily či telefony, jindy si zkusím trochu odpočinout nebo se ještě alespoň dívat do not a představovat si hudbu, kterou za pár hodin budu hrát. Na zpáteční cestě možná budu spát, domů dorazíme po půlnoci, stěhovací rituál si zopakujeme pozpátku a o ranní budíček se postará dvouletý syn.
Jsme na místě, vyložíme klavír a chvilku pro něj hledám na pódiu ideální postavení, tak aby dobře zněl v prostoru. Zároveň testuji rovnost podlahy, aby měl váhu rozloženou na těch správných třech ze svých pěti nohou. Pak si potřebuje trochu zvyknout na jinou teplotu a vlhkost vzduchu, takže mám i já čas na aklimatizaci, případně na lehké jídlo, na které později už nebude čas. Do začátku koncertu zbývá pár hodin, kdy se potřebuju rozehrát a „osahat“ si akustiku, projít nejlépe celý zpravidla sedmdesátiminutový program nebo alespoň těžká místa. Pokud hraji s dalšími kolegy, je rovnou naplánovaná generální zkouška. Minimálně hodinu, ale spíš hodinu a půl mi pak ještě zabere ladění. Na větších pražských koncertech mám ten luxus, že mi klavír naladí ladič.
V uplynulých dvou a půl letech se do tohoto předkoncertního harmonogramu přidávalo ještě nakojení a zaopatření syna, než byl až do přestávky (a tudíž dalšího kojení) předán do péče tatínka nebo jiné osoby. Teď už to však beze mne chvíli vydrží doma, takže když mám naladěno, stačí se jen obléknout, namalovat a trochu zklidnit. Publikum v sále už sedí na svých místech, je chvilka po půl osmé a já otevírám dveře z šatny. Vcházím na pódium, sednu si ke klavíru a začnu hrát první skladbu dnešního večera.
Petra Matějová,
klavíristka a hammerklavieristka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
