Historie: Od osmanské říše k Islámskému státu

Když Abú Bakr al-Bagdádí vyhlásil koncem června 2014 v dobytém Mosulu vznik nového „chalífátu“, měl to být počátek sjednocení všech muslimů sunnitského vyznání bez ohledu na státní příslušnost či etnický původ. Takzvaný Islámský stát, v jehož čele Bagdádí stanul, tak v rámci svého PR pro světová média umně operoval s historickou symbolikou. Odkaz na středověký chalífát mu posloužil jako projekční plátno idealizované jednotné islámské říše, která se v dobách své největší slávy rozprostírala od Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku až po Blízký východ a Mezopotámii.

Když pak příslušníci Islámského státu na sociálních sítích šířili fotografie, jak s pomocí buldozerů boří valy z kamení a hlíny navršené na hranici mezi Sýrií a Irákem, odkazovali na další, komplementární historický obraz, v němž figuruje Západ jako hlavní nepřítel a „rozeštvávač“ islámské jednoty. Podél této hranice totiž v roce 1916 dva diplomaté, Fracouz François Georges-Picot a Angličan Mark Sykes, vytyčili sféry vlivu svých mocností a předznamenali tak genezi moderního Iráku a Sýrie, států, které právě pod tíhou občanských, náboženských a etnických konfliktů zažívají v poslední dekádě rozpad.

Islámský stát nás tedy ve svých „lekcích“ historie vrací o sto let zpátky, do období osmanské říše, kterou, podobně jako Rakousko-Uhersko či carské Rusko, definitivně pohřbila první světová válka. A právě komplikovaný proces její dezintegrace a následný vznik nových státních útvarů v období 1914–1923 nám může…