Dopis z Bruselu

Peněženku radši nechám doma, do kapsy si beru jen nějaké drobné. Chystám se na organizovanou prohlídku Molenbeeku, proslaveného jako centra evropského džihádu. Nečekám, že tu v sobotu dopoledne narazím rovnou na nějakého teroristu, Salah Abdeslam už stejně zmizel do Sýrie. Ta čtvrť ale nikdy neměla dobrou pověst, to ví každý, kdo v Bruselu žije pár let.

Od obřího ruského kola, dominanty bruselských vánočních trhů, procházím jedinou ulicí a už jsem na nábřeží. Na druhé straně kanálu je Molenbeek. Sraz: ve dvě na mostě. Je nás asi třicet. „Sama bych sem nikdy nešla,“ svěřuje se mi Helen, asi šedesátiletá Američanka, která už čtyřicet let žije na opačném, podstatně luxusnějším konci Bruselu. „Ale když je průvodce někdo, kdo o tom napsal knihu…“

Obrátím se a vidím hubeného muže, jak širokými gesty zve všechny k sobě. Vycházky po Molenbeeku dělá už léta, od útoků v Paříži jsou beznadějně obsazené. Vlámský historik čtvrť zkoumal dva roky a v září o ní vydal knihu. „Molenbeek nejsou jen radikálové, uvidíte,“ slibuje Hans Vandecandelaere a za chvíli už vypráví o továrnách a pivovarech na břehu, které před třiceti lety zkrachovaly.

Z dělnické čtvrti se tehdy stala čtvrť bez práce, jedna z nejchudších v Bruselu. Teď pomalu ožívá. Na nábřeží jsou nově opravené lofty a hotely. Stěhuje se sem střední třída a po chodnících chrastí kolečka kufříků čínských turistů. „Nejmladší turista v Molenbeeku?“ přitáčím se k ženě, která s námi jde s dvouměsíční holčičkou v šátku na břiše. „Ne,…