Okradená v Chile

Jak člověk přijde o identitu? Snadno. Stačí obědvat v pěkné restauraci, položit si batoh k nohám a dál se s Nilsem, kterého jsem potkala v hostelu, rozplývat nad krásami chilského Valparaísa. Jenže pak za dvě minuty zavadíte pohledem o podlahu a batoh je ten tam; s penězi, kreditkami, pasem i řidičákem.

Neuvěřitelné množství různých pocitů a myšlenek převálcoval zdravý rozum, rozběhla jsem na policii. Má španělština v tom stresu nějak vynechávala, ale po půl hodině byl protokol sepsán.

Venku na mě čekal Nils a něco mi podával. Natáhnout ruku a vzít si cizí peníze byl hodně zvláštní pocit. Přijmout pomoc od někoho, kdo vás vůbec nezná, už vás nikdy neuvidí a nechce za to nic zpátky.

Ráno se vydávám na český konzulát, abych tam zjistila, že je italský. No co, obě země jsou v Evropě a příslušník si očividně nedokázal zařadit, odkud jsem. Vracím se na hostel, lehce na pokraji zhroucení, naštěstí mě ta cesta do kopce a do schodů zmohla natolik, že začínám opět logicky uvažovat a píšu e-mail na českou ambasádu v Santiagu, s nepříliš vysokým očekáváním pomoci. Je středa a podle úředních hodin tam budou až v pátek. Na dva dny ještě peníze mám, ale co potom? Píšu žádost na couchsurfing, kdyby se náhodou našla dobrá duše, která mě ubytuje, a letím na bus.

Ještě téhož dne se ubytovávám Santiagu a z ambasády mi píšou, že mám prostě přijet a vše vyřešíme, na úředních hodinách nezáleží. Není to sen? Do toho mi píše kluk z couchsurfingu, že zítra můžu přijet k němu domů. Dávám si čaj na uklidněnou, a taky na zahnání hladu. Jsou čtyři odpoledne a já měla jen snídani. V hostelu je náhodou ubytovaný Kelly, kterého znám zase z Argentiny, a nabízí mi, že na ambasádu pojede se mnou. Doprovod je fajn. A Kelly je taky fajn. Jakmile zjistí, že všechno beru sportovně, začne si dělat srandu a po cestě vymýšlí, čím bych se mohla jako „bezdomovec“ živit. Prodávat vodu v metru, hrát na kytaru v metru, prodávat pilníky na nehty v metru, papírové kapesníčky, možností je spousta. Chile je země drobným živnostníkům zaslíbená.

Na ambasádě vysvětluji, co se stalo. Dostávám spoustu tipů na možnosti, jak situaci řešit, ale nejdřív je třeba nechat se vyfotit. Instrukce, jak se mám kam dostat, dostává Kelly – asi vypadám fakt zmateně. Venku se mě Kelly ptá, jak to šlo. Týpek, se kterým jsem na ambasádě mluvila, se sice celou dobu usmíval, ale řekl tolikrát „no“, že má strach, jak se všechno vyřeší. Vysvětluju, že „no“ v češtině znamená anglicky něco jako „so“. S fotkami v ruce se loučíme, musí stihnout letadlo do New Yorku a já se vracím na ambasádu. Při sepisování dokumentů mi konzul vypráví spoustu historek o okrádání turistů v Chile. Jakto, že z vás v nejvyspělejší a nejbezpečnější zemi Jižní Ameriky někdo nožem odřeže kraťasy, protože máte v kapse pár drobných?

Na recepci hostelu dostávám obálku se vzkazem „Be safe! Kelly“. U toho mapa Santiaga a přibližně dva tisíce korun. To už je na mě moc – hrnou se mi slzy do očí. Snažím si to všechno srovnat. Nejdřív se ale musím najíst a vyspat a teprve pak vymýšlet, co budu dělat při dvouměsíčním čekání na nový pas. Naštěstí mám času dost. Před rokem jsem přestěhovala všechny věci ke kamarádce na půdu a vyrazila do světa jen s batohem. Nikam už nespěchám.

P. S. Okradli mě v lednu. Než mi z Česka přišel pas a platební karty, měla jsem emergency passport a pohybovala se převážně stopem mezi svými přáteli, které jsem během cest poznala. Peníze jsem řešila směnou hotovosti za převod peněz na účet. Teď se přesouvám kamionem do Buenos Aires a pak jedu domů.